Dokumenty o aktuálním vývoji související s iniciativou za záchranu nádražní budovy v Ústí nad Orlicí:

Vážený pan ministr
Mgr. Václav Jehlička
Ministerstvo kultury ČR
Maltézské náměstí 1
118 11 Praha 1

Praha dne 14. ledna 2009

Podnět na přezkoumání rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky č.j. 3145/2008 ze dne 6. 8. 2008, kterým nebyla prohlášena budova nádraží v Ústí nad Orlicí č.p. 684 (na pozemku parc. č. 786 v k.ú. Ústí nad Orlicí, obec: Ústí nad Orlicí, okres: Ústí nad Orlicí, Pardubický kraj) za kulturní památku, v přezkumném řízení dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb. (dále jen „správní řád“)

Důvodem pro podání podnětu na přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí je skutečnost, že lze důvodně pochybovat o tom, že rozhodnutí je v souladu s právními předpisy:

Správní orgán se v řízení přiklonil k argumentům účastníka řízení, ačkoliv jeho argumenty nesměřovaly k předmětu vedeného správního řízení. Tj. správní orgán v řízení dle § 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „památkový zákon“) pouze zjišťuje zda daná věc (která je předmětem řízení) vykazuje znaky kulturní památky uvedené v § 2 odst. 1 památkového zákona, či nikoliv. Tento názor potvrzuje i Nejvyšší správní soudu ve svém rozsudku č. 6 A 106/2002 (citace): „Námitka spočívající v tom, že důvod podání návrhu na prohlášení domu za kulturní památku (§ 2 odst. 1 zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči) byl ryze účelový, protože tak mělo být zabráněno jeho demolici, není právně významná; brojí totiž proti vnitřním motivům iniciátorů tohoto správního řízení (které není řízením návrhovým)… … Navíc není v rozporu s účelem zákona o státní památkové péči, kterým je mj. ochrana kulturních památek, pokud byl návrh na prohlášení domu za kulturní památku podán jako jeden z prostředků k jeho ochraně… …Je tedy zřejmé, že podstata souzené věci spočívá ve zhodnocení toho, zda předmětný dům je možno považovat za významný doklad historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti, případně zda má přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. …Nejvyšší správní soud v této souvislosti zároveň předesílá, že řada uplatněných žalobních námitek s podstatou rozhodované věci bezprostředně nesouvisí, jelikož se vztahuje výhradně k otázce posouzení stavebně technického stavu předmětné nemovitosti, což s ohledem na výše uvedené není právně významné… …K námitce, že žalovaný porušil zásadu objektivní pravdy, neboť se nevypořádal s otázkou veřejného zájmu prohlášení předmětné nemovitosti za kulturní památku, je nutno uvést, že veřejný zájem prohlášení věci za kulturní památku je obecně vymezen v ustanovení § 1 zákona o státní památkové péči, podle něhož stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, svědectví jeho dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelné bohatství státu. Tento obecný účel je dále blíže specifikován u jednotlivých druhů památek. V případě kulturních památek je tento veřejný zájem dostatečně přesně vymezen právě v citovaném ustanovení § 2 téhož zákona, takže z tohoto hlediska nazíráno představuje vypořádání se s otázkou veřejného zájmu na prohlášení věci za kulturní památku ve své podstatě zjištění naplnění zákonných podmínek obsažených ve zmíněném ustanovení. Přitom se Nejvyšší správní soud neztotožňuje s žalobcovým tvrzením, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný pouze konstatoval, které instituce podaly k návrhu svá stanoviska a vyjádření, neboť toto tvrzení nekoresponduje s obsahem citovaného rozhodnutí… …Přitom z obsahu citovaného ustanovení § 2 je zřejmé, že k prohlášení věci za kulturní památku postačuje naplnění jediného zákonného znaku, … …Konečně k žalobcově argumentaci, že důvod podání návrhů na prohlášení předmětného domu za kulturní památku byl ryze účelový, neboť touto formou mělo být zabráněno jeho demolici, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tyto námitky jsou právně irelevantní, neboť brojí proti vnitřním motivům iniciátorů tohoto správního řízení (které není řízením návrhovým), přičemž však soudní přezkum se týká toliko jeho průběhu a výsledku. Jinými slovy řečeno, motivace k podání návrhu mohla být prakticky jakákoliv, neboť sama o sobě nepodléhá soudnímu přezkumu, a relevantním se jeví toliko zjištění, zda pro prohlášení domu za kulturní památku byl příslušný zákonný důvod dán či nikoliv. Navíc je vhodné dodat, že účelem zákona o státní památkové péči je ochrana kulturních památek, takže není v rozporu s tímto účelem zákona, pokud byly návrhy na prohlášení předmětného domu za kulturní památku podány jako jeden z prostředků k jeho ochraně.“ Skutečnost, že se správní orgán nezabýval především zjištění, zda dané stavba vykazuje znaky kulturní památky uvedené v § 2 odst. 1 památkového zákona dokazuje i citace ze samotného rozhodnutí (citace): „Ministerstvo kultury si je dobře vědomo významu průmyslového dědictví České republiky, ale zároveň se domnívá, že podnět na prohlášení konkrétně tohoto objektu měla odborná organizace zaslat před začátkem dlouhodobě plánované a připravované akce „Průjezd železničním uzlem Ústí nad Orlicí“.
Zároveň z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, jak správní orgán v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu hodnotil podklady rozhodnutí, které doporučovaly prohlášení za kulturní památku, tj. které podklady vedly ke zjištění, že daná věc (budova nádraží) nevykazuje znaky kulturní památky uvedené v § 2 odst. 1 památkového zákona - naopak v odůvodnění nalezneme konstatování, že budova nádraží (citace): „Reprezentuje významný doklad vývoje „železniční architektury“ v období 2. poloviny 19. století.“.

Z výše uvedeného (zejména judikatury) vyplývá, že argumentem účastníka řízení tedy nemůže být např. tvrzení, že již bylo vydáno právoplatné územní rozhodnutí k demolici budovy. Danou skutečnost dokládá samo ministerstvo jednak mediálně známým pokusem o doručení zahájení řízení o prohlášení za kulturní památku spolkového domu Trávník v Přerově, u kterého bylo v té době již povoleno provedení demolice. Jiným příkladem (který také dokazuje co je předmětem řízení o prohlášení za kulturní památku) je i rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky č.j. 4801/2005 ze dne 9. 3. 2006 o prohlášení objektu pošty č.p. 713 na Porubské ulici č.o. 13 (na pozemku parc. č. 1279 v k.ú. Poruba, obec: Ostrava) za kulturní památku. V tomto řízení na účastníkovu argumentaci o pravomocném stavebním povolení k rozsáhlé rekonstrukci budovy reagoval správní orgán v odůvodnění rozhodnutí takto (citace): „Skutečnost, že existuje pravomocné stavební povolení na přestavbu předmětné budovy, je z hlediska kulturně-historických hodnot irelevantní. Ministerstvo kultury prohlašuje za kulturní památky věci mající vlastnosti vymezené v § 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči a předmětný objekt vykazuje hodnoty vymezené § 2 odst. 1 písm. a) tohoto zákona… …K existenci stavebního povolení, které nabylo právní moci před zahájením řízení o prohlášení předmětného objektu za kulturní památku, nemůže Ministerstvo kultury při posuzování kulturně-historických hodnot předmětného objektu přihlížet. Neboť takové kritérium zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, nezná, a pokud by s ním Ministerstvo kultury operovalo, vykročilo by z mezí úvahové (diskreční) pravomoci stanovené zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči.“ Domnívám se, že rozdílným přístupem ve výše uvedených řízeních správní orgán hrubě porušil jednu ze základních zásad fungování v oblasti veřejné správy (citace): „Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly“ (viz § 2 odst. 4 správního řádu).

Dalším hrubým porušením základních zásad (konkrétně § 3 správního řádu / citace/: „Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.“) je ve vedeném řízení skutečnost, že za hlavní argument pro neprohlášení budovy nádraží v Ústí nad Orlicí správní orgán použil tvrzení, že demolice budovy nádraží a realizace stavby „Průjezdu železničním uzlem Ústí nad Orlicí“, tj. budování železničního koridoru je převažujícím veřejným zájmem. Správní orgán přitom vycházel mimo jiné z následujícího argumentu účastníka řízení (citace): „Demolice budovy je vyvolána kolejovým řešením, které musí vyhovovat z hlediska technického řešení platným předpisům pro transevropské železniční sítě, jejichž součástí jsou koridorové tratě na území ČR“. Z rozhodnutí přitom nevyplývá, že k těmto tvrzením účastník řízení předložil jakékoliv důkazy, ze kterých by vyplývalo, že nelze provést takové technické řešení, které by splňovalo všechny potřebné předpisy a zároveň umožňovalo zachování budovy nádraží. Správní orgán tyto argumenty přijal za stěžejní pro neprohlášení budovy nádraží za kulturní památku, aniž jejich pravdivost ověřil provedením důkazu znaleckým posudkem dle § 56 správního řádu, tj. zda-li nelze provést navrhovanou modernizaci železniční trati a přitom zachovat budovu nádraží. Správní orgán si tak evidentně nezjistil stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Z výše uvedených argumentů vyplývá, že správním orgánem vydané rozhodnutí je v zásadním rozporu s právními předpisy a nedostatečně hájí veřejný zájem.

Jelikož ještě nedošlo k demolici budovy nádraží, nelze se domnívat, že újma na právech nabytých v dobré víře způsobená účastníkovi řízení zrušením rozhodnutí, by byla ve zjevném nepoměru k újmě, která by vznikla veřejnému zájmu.

Taktéž požaduji, abych byla o výsledku prověření tohoto podnětu, jakožto i o výsledku případného přezkumného řízení, informována.


doc. Mgr. Olga Sommerová, v.r.

Vážený pan ministr
Mgr. Václav Jehlička
Ministerstvo kultury ČR
Maltézské náměstí 1
118 11 Praha 1

Červená Voda dne 8. ledna 2009

Věc: Žádost o znovuzahájení řízení o p r o h l á š e n í nádražní budovy v Ústí nad Orlicí, č.p. 684 za kulturní památku


Vážený pane ministře,

Na úvod mé žádosti si dovoluji vyjádřit politování nad skutečností, že jsem do dnešního dne od Vás neobdržel odpověď na můj dopis, který jsem Vám adresoval dne 16. října 2008.

Obracím se na Vás se žádostí o znovuzahájení řízení o prohlášení nádražní budovy v Ústí nad Orlicí za kulturní památku. Vaše ministerstvo v této věci ukončilo správní řízení pod č.j. 3145/2008 ze dne 6.8.2008 rozhodnutím o n e p r o h l á š en í budovy za kulturní památku.

Své rozhodnutí Vaši úředníci nezdůvodnili tím, že by budova nesplňovala podmínky pro zápis, jak by se v případě zamítnutí žádosti očekávalo, v tomto případě tomu bylo právě naopak. Jediným důvodem k zamítnutí mé žádosti byl „veřejný zájem“. Co je to však veřejný zájem? Veřejnosti se nikdo neptal! Veřejnost do poslední chvíle nevěděla, že má budova demolicí ustoupit připravované modernizaci trati. Majitel objektu ČD, a.s., investor stavby Správa železniční dopravní cesty, s.o. ani MěÚ v Ústí nad Orlicí, o tom nikoho neinformovali. Dokonce ani příslušné pracoviště NPÚ v Pardubicích. To je také důvodem, proč snaha za záchranu této historicky cenné a ojedinělé stavby přišla v příslovečných „za pět minut dvanáct“.

Na místě této budovy má stát kolej, na protější straně má stát nová, moderní železniční stanice, jejíž vizualizaci odmítla SŽDC, s.o. poskytnout k nahlédnutí i akreditovanému novináři. Doslova partyzánským způsobem se mi podařilo vizualizaci získat a zveřejnit. Výsledkem bylo zděšení odborné i laické veřejnosti. Z důvodu mediálního tlaku se Generální ředitel SŽDC, s.o. Ing. Jan Komárek nechal slyšet: „Ani já nesdílím jakékoliv nadšení z navržené podoby nové budovy. Považuji ji dokonce za ne příliš šťastnou.“ Praktiky, které provázejí přípravu na přestavbu celé trati, včetně plánované demolice, ve mně vzbuzují podezření z korupce. V této souvislosti je zajímavé, že generálním partnerem významných kulturních akcí v Ústí nad Orlicí je společnost SKANSKA.

Šokující na celé kauze je fakt, že existuje několik variant modernizace trati počítající se zachováním stávající budovy. Tyto varianty jsou však pečlivě uschovány a není po nich vidu ani slechu. Proč tomu tak je, se můžeme jenom domnívat.

Pane ministře, zabraňte prosím plánované likvidaci této památky. Všechny kulturně vyspělé země v Evropské unii i mimo ni si váží a ochraňují své kulturní dědictví. Nyní naše země předsedá Evropské unii a jistě se shodneme, že by vzhledem k okolnostem na naši zemi nevrhal dobré světlo fakt, že upřednostňujeme komerční zájmy nadnárodních firem nad kulturním dědictvím naší země.

V této souvislosti jste v polovině prosince minulého roku obdržel dopis uznávaného profesora Stanislawa Januszewského, vedoucího Polského výboru Mezinárodní komise pro ochranu průmyslového dědictví (TICCIH), který Vás rovněž vyzval k „záchraně této památky a jejímu opětovnému zapojení do rytmu soudobého života“.

V souvislosti s iniciativou za záchranu této památky jsem osobním dopisem vyzval prof. Danutu Hübner, komisařku pro regionální politiku EU, aby i ona ze svého postu iniciovala záchranu této stavby.

Internetovou petici, kterou jsem založil 14.10.2008, podpořilo svým protestním podpisem téměř 14.000 občanů České republiky, Slovenska, Polska, Německa, Rakouska a dalších evropských zemí, dále nechybí protestní podpisy z USA, Austrálie, Jižní Ameriky a dalších koutů Země.

MY, Vaši voliči, daňoví poplatníci, občané této země, kteří Vás svými daněmi platíme, právě MY jsme veřejností a tudíž veřejným zájmem, nikoliv skupinka byznysmenů prahnoucích po tučných ziscích, bezohledných zlatokopů, kteří plánovanou demolici doslova tutlali před veřejností, aby se nezmohla na včasný odpor.

A právě z těchto důvodů jsem pane ministře přesvědčen, že Ministerstvo kultury ČR v předmětném správním řízení nebylo přesně informováno o veřejném zájmu, kterým své rozhodnutí zdůvodnilo.

Na závěr si dovoluji upravit jedno staré moudro:
„Úroveň společnosti se projeví v jejím vztahu k lidem, kteří jí nic nepřinesou, nebo
k památkám, které v aktuálním stavu nemohou sloužit svému účelu. Nádražní budova je jako stará babička. Již nepřináší statky a je poznamenaná věkem. Tak ji zbouráme.“

Pane ministře, já, téměř čtrnácttisíc evropanů a dalších občanů z celého světa, věříme ve vyhovění žádosti o znovuzahájení správního řízení o prohlášení předmětné budovy za kulturní památku. Velice bychom si přáli, kdyby i naši potomci měli možnost ocenit krásu a jedinečnost této památky.

V úctě,

Ing. Martin J. Kadrman, v.r.

Přílohy:
Dopis ministru Jehličkovi ze dne 16.října 2008 (1x)
Dopis prof. Danutě Hübner ze dne 12.prosince 2008 (1x)
Vyjádření Výzkumného centra průmyslového dědictví ČVUT ze dne 23.dubna 2008 (1x)

Na vědomí:
Ing. Jaromír Talíř, Ministerstvo kultury ČR, náměstek ministra
Ing. Aleš Řebíček, Ministerstvo dopravy ČR, ministr
Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, Poslanecká sněmovna PČR
Prof. Danuta Hübner, Evropská komise, komisařka pro regionální politiku EU
PhDr. Vladimír Špidla, Evropská komise, komisař pro zaměstnanost, sociální záležitosti a rovné příležitosti
Odile Quintin, Evropská komise, Generální ředitelství pro vzdělávání a kulturu, generální ředitelka
Matthias Ruete, Evropská komise, Generální ředitelství pro energetiku a dopravu, generální ředitel
Katerina Batzeli, Evropský parlament, Výboru pro kulturu, mládež, vzdělávání, média a sport, předsedkyně
TEN-T EA, Výkonná agentura pro transevropskou dopravní síť