V roce 1989 znal ze studentů Václava Havla málokdo. My vysokoškoláci jsme začali stávkovat kvůli aroganci represívní moci, která zmlátila průvod mladých lidí 17. listopadu, symbolicky na výročí uzavření vysokých škol nacisty. I pouhá žádost o vyšetření zásahu policie byla tehdy politickým požadavkem. Naši rodiče nás od stávky odrazovali, někteří profesoři otevřeně tvrdili, že stávka nemá šanci na úspěch. Studentům ve stávkových výborech a těm, kteří byli přistiženi v rozvážení letáků z Prahy na venkov, hrozil vyhazov ze školy a paragraf za pobuřování. Budoucnost nebyla tak jednoznačná, jak to zpětně vypadá.
Už v tu dobu jsem dokázal ocenit odvahu toho muže, který hovořil v prvních dnech revoluce z balkónu Melantrichu na Václavském náměstí. I on musel cítil strach, znal sílu státního represívního aparátu, ale dokázal ho potlačit a přijal politickou zodpovědnost za své počínání. Stal se vůdcem revoluce a nakonec i prezidentem.
Pokud se týká studentů a zákroku na Národní třídě, vyšetřování se táhlo léta a nikdy nebylo uzavřeno, k mé spokojenosti. Zato Česká republika se otevřela. Mohli jsme studovat doma i v zahraničí a cestovat. Vlastně i díky Václavu Havlovi, který obdivoval Ameriku a ona milovala jeho, jsem chtěl vyzkoušet, jaké to je tam žít. Podařilo se mi to v roce 1996 a viděl jsem, že jako symbol Sametové revoluce je v USA možná oblíbenější než doma. Byl vnímán nejen jako symbol vítězství domokracie nad totalitou, ale i jako spřátelený státník v dobách fantastických devadesátých let. Tehdy byly USA po vítězství ve Studené válce na vrcholu politické a ekonomické moci. Havlova obliba spočívala v těžko uvěřitelném paradoxu dějin, kdy plachý dramatik vykročil z komunistického vězení přímo do politiky a stal se prezidentem. Byla mu právem přičítána zásluha za neobyčejně vlídnou revoluci. Dnes je to snad ještě podivnější než tehdy, ale místo střelby a zabíjení se v Sametové revoluci na ulicích tancovalo a žertovalo. To Američany tehdy okouzlovalo a stále okouzluje. Místo brutálních dějin se u nás odehrály jiné, vlídné. Byl to unikátní příspěvek Čechů a Slováků do historie lidstva.
Havlovu popularitu bývalého disidenta v Americe kupodivu zvyšovalo i to, že ani jako hlava státu si nebral servítky. Stále si vedl svou. Chtěl být slyšen, ať už doma, nebo v americkém kongresu. Na státních návštěvách v nekuřáckém Bílém domě se neostýchal si zapálit a nezabránilo mu v tom ani zdvižené obočí hostitelského páru, ani fakt, že pak museli větrat historické gobelíny. Na slavnostní večeře na jeho počest zvali do Bílého domu nejen politiky, ale i rockery divokého vzezření a minulosti. Václav Havel měl aureolu člověka, který žije v pravdě, a tudíž mu bylo leccos tolerováno.
Dnes, po dvaceti letech od vrcholu jeho slávy znají v USA jméno Havel jen lidé mé generace. Těch, kteří i díky jeho slávě navštívili Prahu a vypili ve veselých devadesátých letech mnoho pullitrů piva. Mohu směle tvrdit, že Václav Havel a jeho popularita způsobila, že Američané mojí generace dokážou najít Českou republiku na mapě a vědí něco z naší historie.
Dvacet let je však dlouhá doba. Když se zeptám na jeho jméno svých mladších amerických kolegů, neutrálně kroutí hlavou. V záplavě světových zpráv ve víru válek v Iráku a Afganistánu se jméno České republiky vytrácí z povědomí. Zdá se, že pokud chceme úspěšně propagovat jméno své vlasti, potřebujeme víc lidí, jako byl Václav Havel.

MARTIN GILAR