Jak jste se dostal k řezbářství? 
Všechno začalo až po devadesátém roce, protože v padesátých letech se řezbářství úplně ztratilo. Nebylo potřeba. Když se na to dneska dívám, je to vlastně shoda několika náhod. Původním povoláním jsem strojní zámečník, vyučil jsem se v Litomyšli. Dostal jsem se na údržbu památek, takže jsem byl k řemeslu se železem i dřevem velmi blízko. Všechno začalo v piaristickém klášteře v Litomyšli, který se nesměl opravovat jako kostel, ale jako hudební síň ano. Rozdělali jsme oltáře, lavice šly na stranu, aby to nevypadalo jako v kostele. Tehdy jsem si říkal: Tohle se jednou bude dávat zpátky. A už to je.

Líbí se vám kostel po rekonstrukci? 
Krásný. Tenkrát jsme začínali opravou střechy…

Na titul Nositel tradice jste navržený za vyřezávání betlémů. 
To byla zase náhoda. Udělat betlém byla moje touha odmalička. Viděl jsem řezbáře v Litomyšli na Husově čtvrti, kde žil takový děda. Právě tam jsem tohle řemeslo viděl asi poprvé. Betlém bylo moje velké přání, ale betlémy byly za komunistů taky zakázané. Nikdo je nedělal. Když jsem udělal změnu a šel hned po revoluci na volnou nohu, navazoval jsem na památky. Muzeum ve Vysokém Mýtě dělalo výstavu řemesel Orlických hor. To už jsem s betlémy začal a oni chtěli postup, jak vznikají figurky kralického betlému. S Romanem Koškem jsme jeli do muzea do Králík, byli jsme i u dědy Schwarze, který původní figurky dobře znal. Udělal jsem postup výroby figurky a rozběhly se betlémy.

Máte své první figurky?
Ty první byly lepené. Svoji první figurku mám schovanou, byl to pastýř. Ta se vyloupla, až jsem se divil. Největší na rozlohu je betlém v Litomyšli v kostele, má dvanáct metrů.

Jak dlouho trvá, než vyřežete jednu postavičku? 
Musíme rozlišit, jak má figurka vypadat. Může vypadat jednoduše, ovečka je hotová třeba za dvacet minut. Ale moje ovečka trvá i celý den, když chci, aby opravdu byla do detailů, kopýtka, oči, vlna…

Kde všude jsou vaše betlémy? 
Jsou v Čechách v kostelech a ve farnostech a hlavně v mnoha domácnostech.

A doma nějaký máte? 
Ten první. Rád bych ale na letošní advent udělal aspoň několik figurek.

Za pár měsíců jsou tady Vánoce. Pracujete nyní na nějakém betlému? 
Spíše, abych měl co předvádět s vnoučaty o adventu. Chtěl bych, aby vnoučata časem postupně ukazovala toto řemeslo svým vrstevníkům. Práce bych měl dost, ale betlémy už nedělám. Odmítám zakázky a pomáhám dcerám. Nepotřebuji být vázaný termíny.

Řezbářství jste předal třem dcerám. 
Dcery chtěly samy, za to ani nemůžu. Nejmladší dcera s manželem kamenosochařem přibrali kámen. Ta to táhla nejvíce, už od první třídy. Starší dcery se postupně přidaly. Prostřední dcera se snaží šířit um mezi lidi. Pod jejím vedením si řezbařinu zkouší malí i velcí nadšenci  tohoto kumštu. V Jeseníku mají totiž zařízení, kde učí děti i dospělé různá řemesla. Já říkám, že mě prostě viděly při práci. Netušil jsem, že se to může tak stát. Dcery to pak přebraly a daly tomu vyšší stupínek, jdou maximálně do detailu.

Naváží na tradici i vnoučata? 
Mám pět vnoučat. Můžu jenom ukazovat sám sebe, když se jim něco zdá dobré, tak jim pomohu. Toník si chtěl udělat misku, ukázal jsem mu jak, ale za chvíli, že ho pálí dlaň. Prostě chvilku je nechat tvořit. Na vnučky mám nyní nachystané princezny, výrobu loutky. Ukazovat, ukazovat a nenutit. Připravuji jim hoblice, malé svěráčky, aby si je mohly vzít do dětského pokoje.

Loutky. To je vaše další přání? 
Už před lety jsem vyrobil kašpárka. Kdybych vnučky zachytil na šití loutek, tak je vyhráno. Další jsou dupáci. To je figurka, která se skrčuje a natahuje. Většinou zakončovala představení veselým skákáním. 
Tak ještě byste potřeboval do rodiny divadelníka, ochotníka…  Já myslím, že tam v nich je. Jestli se to vylíhne, to se uvidí.

Jana Rejmana navrhla Soňa Krátká z Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě:
Proč jste řezbáře Jana Rejmana navrhla na titul Nositel tradice?
Jana Rejmana znám dvacet let, jeden z jeho nejstarších betlémů je uložen ve sbírce Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě. Obdivuji jeho pokoru, s jakou se učil řezbářskému řemeslu od starých mistrů z Proseče a okolí. Řemeslu pak učil po večerech manželku a dcery, ty se řezbařině věnují dodnes. Pan Rejman sám se nyní věnuje intenzivně vnoučatům, také  jim umění předává. Obdivuji jeho přístup, skutečnost, že nepracuje pro zisk ale pro radost, nejraději s lidmi, kteří si sami chtějí řemeslo vyzkoušet. Právě z těchto důvodů vidí sám sebe jako nositele tradice, jako člověka, který pouze předává, co se sám naučil od jiných zase dalším, aby jednoduše řemeslo žilo dál. A proto byla nominace Jana Rejmana jako Nositele tradice pro Seznam tradiční lidové kultury Pardubického kraje pro mě jasnou volbou.
(Soňa Krátká, Regionální muzeum Vysoké Mýto)

Nositelé tradice
- Tituly Nositel tradice Pardubického kraje ve čtvrtek převezmou Lenka Kmošková, která v Sebranicích u Litomyšle plete nádoby ze slámy, a řezbář Jan Rejman. Rozhovory s oběma osobnostmi čtěte také na webu vašeho regionálního Deníku.

- Dosavadní Nositelé tradice v Pardubickém kraji: Zdeněk Bukáček z Krouny, který vyrábí dřevěné hračky, Ladislav Chládek z Výprachtic, který dělá hračky štípané ze soustruženého bloku, Jiří Myška ze Studnice, odborník na sekernické práce, a David Stejskal z Pardubic, který se zabývá tradičními tesařskými pracemi.