VYBERTE SI REGION

„Nejdůležitější není být sám za sebe“

Petrovice – Markéta Marková (21) z Petrovic je normální vesnická holka. Když se v devíti letech dala – jako každé druhé dítě – k hasičům, nikoho nenapadlo, že za pár let bude v požárním sportu sbírat jeden úspěch za druhým.

28.1.2016
SDÍLEJ:

Mistrovství světa dorostu a juniorů v požárním sportu ve Svitavách.Foto: DENÍK/Jiří Sejkora

Uplynulý rok byl pro ni obzvlášť úspěšný – vyhrála například seriál Českého poháru v běhu na 100 m s překážkami a z Petrohradu přivezla zlatou medaili z mistrovství světa.

Markéta Marková.

Můžete objasnit, co je to požární sport? Obecná představa je nejspíš taková, že někde na vesnici se uběhne pár metrů s hadicí v ruce a pak jdou všichni na pivko.
Ano, to si myslí spousta lidí, ale je to sport jako každý jiný a dělá se i na vysoké úrovni. Ačkoliv je pravda, že i na té nejvyšší úrovni vše funguje v podstatě na amatérské bázi, bez výraznější finanční podpory státu. Závodí se v několika disciplínách. Například v běhu na 100 m s překážkami. To obnáší vyběhnout z bloku, přeskočit 80 cm břevno, sebrat hadice, naběhnout s nimi na kladinu, při sbíhání zapojit spojky hadice, pak je zapojit do rozdělovače a s proudnicí, kterou má závodník za opaskem, doběhnout do cíle. Při běhu se musí dodržovat přísná pravidla, kterých je hodně. Jak se jedno poruší, je závodník diskvalifikován. Další disciplínou je požární útok, který běží všech sedm členů týmu. Každý má svůj úkol, který musí vykonat, a když se to jednomu nepovede, je to pro celé družstvo v háji. V těchto případech se vždy ukáže, jak drží kolektiv při sobě. Chyba ještě není tragédie, ale tady se projeví, zda je družstvo schopné se dát znovu dohromady a doběhnout. Požární sport je sice individuální, ale člověk musí mít kolektivní myšlení, protože běží i za tým. Když pokazím běh, nepokazím to jen sobě, ale celému týmu, protože časy se započítávají.

Jaký čas běháte?
V loňském roce se mi poprvé podařilo překonat hranici 17 vteřin. Svůj osobní rekord jsem zaběhla na MS juniorů v Bělorusku a má hodnotu 16,42 s. Jinak i na soutěžích u nás jsem tuto sezonu běhala pravidelně šestnáctkové časy, které moc děvčat v České republice stabilně neběhá.

Jak se tedy z devítileté holčičky stala úspěšná závodnice?
Začala jsem s dětmi v Petrovicích a docela mě to chytlo. Po dvou letech se družstvo rozpadlo, protože bylo málo členů, a já přestoupila do Dolní Čermné. Ve 13 letech jsem přešla do dorostu, a tehdy jsem si řekla, že zkusím běhat za sebe jako jednotlivec. Nikdy jsem nijak zvlášť netrénovala, prostě mi dali do ruky hadice a řekli: „Koukej, jak to dělají ostatní, párkrát si to odběhni, a my ti změříme čas." Kamarádka z Dolního Třešňovce mě pak vyhecovala k účasti na závodech. Vždy jsme museli přemluvit rodiče, kteří vzali auto, a jeli jsme. Postupně jsem zjišťovala, že to mé závodění není úplně marné. Bez zvláštního tréninku jsem konkurovala i zdatnějším holkám a zlepšovala jsem se. Od šestnácti let jsme začali víc trénovat, brát to vážně, soustředit se na detaily. No a od osmnácti let, kdy jsem přešla do Chválenic, mám svého trenéra.

To jste do osmnácti trénovala opravdu sama?
Ano. Když jsem přešla do reprezentace a viděli mě trenéři, říkali, že technicky běhám hrozně. Nebo se mě ptali, kterou nohu dávám dopředu na překážce. A já na to, že tu, která zrovna vyjde. Tak z toho taky padali do mdlob, protože to musí být přesně nakrokovaný. Jsem obyčejný děcko z vesnice, nikdy jsem nechodila na atletiku. Vzájemně jsme si jen radily s kamarádkou, sledovaly videa, jak běhají nejlepší závodnice, a napodobovaly je. Když jsem pak viděla svá videa ze závodů, pochopila jsem, že ta špatná technika mi bere sílu i čas. Třeba přes překážku jsem skákala zbytečně vysoko, nepomáhala jsem si rukama a tak dále.

Jak jste se tak vypracovala – holka z vesnice bez sportovní průpravy běhá časy srovnatelné s nejlepšími?
Trenér říká, že mám talent, prostě jsem se narodila jako sprinter. Ze začátku jsem opravdu moc netrénovala, šlo to samo. Až postupně přišlo pilování techniky, rychlosti, přesnosti. Dnes už to je jiné. Na závody jezdí třináctiletá atleticky trénovaná děvčata, laťka se posunuje výš, časy se zkracují…

Popište nám největší úspěchy.
Ve třinácti letech jsem se dostala na mistrovství republiky a v sedmnácti letech jsem ho vyhrála. Mnohem těžší ale bylo obhájit toto prvenství další rok. Ale povedlo se mi to. To mě hodně namotivovalo. V roce 2014 jsme se účastnili mistrovství světa v požárním sportu ve Svitavách. Tam jsme si to chtěli hlavně užít, protože jsme neměli moc natrénováno. Bylo tam nezapomenutelné fanouškovské zázemí – takové jako v Čechách není nikde na světě. Lidé přijeli z celé republiky. Když se nám podařilo vyhrát s týmem štafetu, stáli jsme na bedně a slyšeli naši hymnu, kterou zpívala celá tribuna, šel nám mráz po zádech.
Loni jsem také vyhrála poprvé Český pohár, což je seriál šesti závodů. To byl jeden z mých největších snů, které se mi splnily. Když jsem byla s rodiči v Praze na vyhodnocení, byla jsem šťastná.
Loni v srpnu jsem se dále účastnila MS juniorů do 23 let v běloruském Grodnu, kde jsme skončili třetí, ale jedno z našich děvčat tam zaběhlo světový rekord na 100 m. A v září jsme byli na mistrovství světa dospělých v Petrohradu. Tam už byla větší konkurence, bylo tam osm nejlepších družstev z Polska, Kazachstánu, Turecka, Ruska, Běloruska… Měli jsme docela strach, rozhodovala každá setina. Navíc jsme byli všichni unaveni z cesty autobusem, druhý den po příjezdu už jsme museli závodit. Ale i tam jsme ukázali, že to umíme. Dokonce jsme ve štafetě o šest setin předběhli Rusko, což byl náš největší úspěch – ruské závodnice jsou dokonale profesionálně připravené atletky.

Jaké to v Rusku bylo?
Na tribuny tam povinně nahnali děcka ze škol, dali jim vlajky a ony tam musely v zimě a pršení sedět a tleskat. Bylo vidět, že to je nucený. Viděli jsme tam také velké rozdíly mezi družstvy v jejich podmínkách. Za Rusko běhají profesionální závodnice, studentky, ze kterých budou profesionální hasičky. Stát jim platí tréninky, závody a vše ostatní, protože reprezentují Rusko, a každý výsledek mají finančně ohodnocený. To je samozřejmě hodně motivuje. Druhý extrém je třeba Rakousko. Jejich závodníci si museli dokonce zaplatit i letenku do Petrohradu. My jsme někde mezi tím – nám zaplatili cestu autobusem. Jedno z našich děvčat umí dobře rusky, a když jsme se bavili s místními fanoušky, velmi se divili, že to děláme zadarmo, že ještě k tomu studujeme. Ptali se nás, proč to děláme? A když jsme řekli, že nás to baví, moc to nechápali…

Přesto jste dokázali Rusky porazit?
Jak už jsem řekla, v požárním sportu se vždy ukáže, jak umí trenéři skloubit individuální schopnosti závodníka s tím, že šlape pro kolektiv. Nejdůležitější není být sám za sebe. Ale Rusky jsou v individuálních disciplínách nejlepší. Každá je motivovaná, každá chce mít zlato. Ale jak dojde na kolektiv, už to trochu drhne. Ta děvčata se mezi sebou moc neznají, nebaví se spolu. To my jsme proti nim pravý opak a u nás také většinou rozhodují kolektivní disciplíny. Samozřejmě každá chceme být nejrychlejší, ale vždy jsme také kamarádky a normální lidi. Díky tomuto sportu jsem poznala spoustu dobrých lidí a mám hodně kamarádů… Někteří, kterým to třeba moc nejde, jezdí na závody kvůli nám, aby se s námi potkali a pokecali.

Závodíte tedy osm let. Co vás sport naučil, v čem posunul?
Musela jsem se naučit zbavit nervozity. Když ode mě lidi na tribuně očekávají obhájení prvního místa, je to velký stres, protože je nechci zklamat. Vědomí, že jeden konkrétní pokus nesmím pokazit, protože jinak končím, je velký tlak. A ustát ho jsem se musela naučit. Když jsem šla do bloku na start ze začátku, klepaly se mi prsty trémou, ale závody se postupně člověk otrká. Mě hodně motivuje, když vím, že na tribuně jsou rodiče, příbuzní, kamarádi, kteří přijeli kvůli mně. Strach, že se to nepovede, mám vždycky, ale snažím se na to nemyslet. Dám si do uší sluchátka s nějakou energickou diskohudbou a odreaguju se.
Musela jsem se taky naučit snášet to, že některé holky nezávodily za tým, ale jen samy za sebe. Vždy mi vadilo, když některá z dívek při nezdaru hned závod zabalí, i když by ho mohla ještě slušně doběhnout, aby se její čas započítal celému týmu. Některé závodnice se v týmu snaží, a některé to druhým kazí, to mi vadí. A někdy ti, co nejvíc dřou, se na větší závody třeba vůbec nedostanou. Ale to je taková obecná lidská nespravedlnost, která je všude – že ti poctiví nebývají po zásluze odměněni…

Musíte mít velkou podporu v rodině…
Ano, to mám. Rodiče se mnou jezdí na většinu závodů, věnují mi hodně času i peněz. Před pár lety jsem třeba měla velkou radost z rozdělovače, který jsem dostala k Vánocům pod stromeček. Mamince se mé časté trénování kolikrát nelíbilo, bráchové si mě také tu a tam dobírají, ale vím, že jsou všichni rádi, že dělám něco, co mě baví, a přejí mi, když se mi daří. A tatínek s oblibou říká, že plním jeho sny, které on si nedokázal splnit. Jako malý kluk chtěl dělat atletiku, ale nemohl, protože mu to rodiče nedovolili. Jsem ráda, že já už mám jiné možnosti, žiju v jiné době…

Studujete první ročník farmaceutické fakulty v Brně. Jak jde sport skloubit se školou?
Uvidím, jak to půjde. Zatím je to perfektní odreagování od školy, ale škola je náročná a v Brně nejsou dobré podmínky pro trénink. Dokud to půjde, budu to dělat dál. Těžko bych se toho vzdávala jen tak, ale vím, že to přijde. Teď se mi dařilo, ale příští sezona může být úplně jiná. Můžu mít natrénováno sebevíc, a nepůjde to. Každý ode mě očekává nejlepší výkony, ale to nebude navždy.

Máte spoustu zážitků nejrůznějšího druhu. Který byl pro vás z nejsilnějších?
Na mistrovství světa ve Svitavách jsem se dostala mezi první čtyři na 100 m překážek. Mohla jsem vyhrát titul MS. Na tribuně byla celá rodina, kamarádi. Byl to velký tlak. Nechtěla jsem je zklamat. Závod se mi ale vůbec nepovedl. Když jsem doběhla do cíle, už tam čekal taťka. Objal mě a říkal, že to nevadí. Rozplakala jsem se a všechno napětí ze mě spadlo… Všichni byli kolem vítězky, a mně – poražené – šel naproti táta… To byl velmi silný moment.

Požární sport a Markéta – to je talent, píle, dřina a samozřejmá podpora rodiny. K 16. narozeninám dostala Markéta od svých rodičů fotoknihu z jejích závodů na mistrovství republiky v Litomyšli, kde skončila celkově čtvrtá. Kniha končí slovy: „Milá Markéto, gratulujeme ti k tvému krásnému umístění. Udělala jsi nám velkou radost. Tuto knihu přijmi jako vzpomínku a poděkování za krásné zážitky, které jsme díky tobě prožili. Přejeme ti ještě mnoho takových povedených závodů."
A my se k tomuto přání připojujeme. (ima)
Foto: archiv

Autor: Redakce

28.1.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

ON-LINE rozhovor s Ladislavem Valtrem

Pardubice - Proběhne on-line rozhovor se starostou Chocně a kandidátem do Zastupitelstva Pardubického kraje za koalici ODS Ladislavem Valtrem.

Žamberku zahrají mladí swingaři z Evropy

Žamberk – Do Žamberka přicestovali hráči swingových orchestrů z hudebních škol v Německu, Rusku a Lucembursku, aby společně vystoupili na dvou koncertech.

Při vyjíždění nedal přednost, skončil s autem na boku

Ústí nad Orlicí – Nedání přednosti, to bylo zřejmě příčinou pondělní odpolední nehody v Ústí nad Orlicí. Stala se v patnáct hodin na ulici Moravská. Šestadvacetiletý řidič vyjížděl z parkoviště, patrně nedal přednost autu, za jehož volantem seděla řidička stejného věku.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies