Přestože počasí nějakému většímu putování po zákulisích umělecké tvorby výtvarníků zrovna nepřálo, u Rosáků bylo docela živo. Za osobitými díly Zdeňka Rosáka přišlo několik desítek zájemců.
Výstava na dvorku
„Skladba návštěvníků je velmi pestrá, v ´prezenční listině´, kterou tu mám, můžete číst například Kosovo, Bělorusko, Řecko i další víceméně exotické země. Přijela sem totiž skupina z Kostelce nad Orlicí, jsou to lidé, kteří se dřív učili česky ve škole v Dobrušce a teď jsou v Kostelci, návštěvu zajistila paní, která se jim stará o volnočasovou aktivitu zaměřenou na výtvarné umění. Přijeli mikrobusem. Ovšem byli tu i další, ať už přátelé z Chocně, ale i zájemci z Litomyšle, Hradce Králové nebo Prahy,“ pochvaloval si Zdeněk Rosák někdy kolem třetí hodiny odpolední, kdy i přes déšť přicházeli stále další a další návštěvníci.
V improvizovanou galerii se v sobotu proměnily dvorek, veranda i přístřešek u domu Rosákových. „Je tu do dvacítky obrazů, k tomu ještě pět plastik. Ti, kdo se tu zatím ukázali, mají rádi výtvarné umění. Bylo vidět, že je těší tu být,“ řekl Deníku výtvarník.
Myšlenku uspořádat Den otevřených ateliérů Zdeněk Rosák rozhodně vítá: „Ze začátku jsem jí sice trochu nedůvěřoval. Ovšem když si uvědomím, co všechno obnáší zajistit si někde vlastní výstavu, co to je organizačních a logistických problémů, tak je ta myšlenka výborná. Výstavu jsem si připravil za půl dne ´ve svém´ a lidé přišli ke mně. Pokud by tato akce vešla víc ve známost, tak by mohli přijít i potencionální zákazníci, kupci. Dnes je obtížné vystavovat i prodávat. A tento nápad je i v tomto ohledu velmi dobrý.“
Maluje od pěti let
Dnes třiasedmdesátiletý designer, malíř a sochař tvrdí, že malovat začal, když mu bylo pět. „Je to přirozená součást mého života. Jako malí jsme si hráli s bábovičkami, já jsem si k tomu ovšem vzal ještě papír a tužku a maloval jsem. Dědečkové a babičky mě v tom podporovali. Časem se zájmy tříbí, někdo dá přednost třeba sportu, mně zůstalo kreslení. Vynikal jsem v něm ve škole, na automobilní průmyslovce jsem kreslil auta. Pak jsem na umístěnku nastoupil v Karose jako výtvarník a návrhář karoserií. Začal jsem se stýkat s místními malíři, učiteli a s tím i systematičtěji malovat,“ vypráví. Jak dodává, po určitých peripetiích začal studoval pražskou vysokou školu uměleckoprůmyslovou a po jejím absolvování se stal průmyslovým návrhářem. Studoval také katedru designu ve Zlíně. „Mně se zdá, že všechno, co jsem dělal, jsem dělal proto, abych mohl malovat,“ dodává s úsměvem.
Po studiích zůstal vysokomýtské Karose věrný. Pracoval na návrzích karoserií autobusů a speciálních vozidel, stal se uznávaným odborníkem a získal řadu ocenění, mj. cenu za vynikající průmyslový design autobusu C-734. Externě s úspěchem pracoval i pro jiné firmy.
V penzi pedagogem
Své bohaté zkušenosti zúročil Zdeněk Rosák také jako pedagog Střední školy uměleckoprůmyslové v Ústí nad Orlicí, i když až v důchodovém věku. „Učím tam stále design, historii designu, kreslení a všechno, co k tomu patří. I když s ohledem k věku už tuto práci redukuji. Jsem takový poslední mohykán, staromilec, který studenty učí dělat modely ze sádry a kreslit rukou v době, kdy mnozí dělají vše jen a jen na počítačích,“ svěřuje se.
A jací jsou jeho studenti? V hodnocení je dost kritický: „Bída. V ročníku, co jsem letos měl, mi devět z patnácti neudělalo maturitu. Z odborných předmětů tři, ostatní z jazyků. Chvilkami mi připadalo, že na tuto školu šli v domnění, že když na ní není matematika, tak ostatními odbornými předměty tak nějak proklouznou. Jsou ale i světlé výjimky, tedy výborní studenti. Ale všeobecně mám dojem, že se dnes děti snaží najít tu nejsnazší cestu, jak projít maturitou, letos ale kvůli státní maturitě narazili.“
Tvoří „novou realitu“
Inspirací pro tvorbu jsou Zdeňku Rosákovi krajina Choceňska a Vysokomýtska, kraj Podorlicka, ale i Vysočina. Na jeho obrazech najdete skály, štíty stodol, architekturu vesnic. V poslední době maluje, jak sám říká, „rozsekané kompozice“ s bohatou povrchovou strukturou, komponuje vlastní „novou realitu“. „V tom chci pokračovat, chci to dál rozvést. Běžnému návštěvníkovi se to možná nebude líbit, čeká krajinky, stromečky, nějaké detaily, ale já už takhle malovat nechci,“ říká upřímně.
I když si stěžuje, že mu na malování zbývá málo času, má stále spoustu plánů. „Za necelé dva roky budu mít pětasedmdesát. Ve Vysokém Mýtě připravují otevření budovy bývalého soudu na náměstí, kde mají být nové výstavní prostory. Tak jsem si zamluvil termín. Jestli to vyjde, všechny vás zvu na mou výstavu v únoru 2013,“ uzavírá s úsměvem.