„Recept na to asi žádný není. Žili jsme v jiné době, byli jsme skromnější a měli hromadu práce. Prostě byla to úplně jiná doba, teď se to bere všechno hopem,“ přemítá Jaroslava. Dnes šestasedmdesátiletá dáma do Letohradu přišla v padesátém roce do místní Perly, kde se seznámila s o devět let starším Václavem. Oba tam pracovali až do důchodu, stále si byli nablízku. „Ráno spolu do práce, v poledne z práce, odpoledne na druhou směnu a v deset ze směny,“ vzpomíná s úsměvem energická paní a pokračuje: „Chodívali jsme rádi do lesa na procházky, hlavně dokud byly děti malé.“

Veliký vzor

Tři dcery rodinu rozšířily o osm vnoučat, kolem kterých už se točí patnáct pravnoučat. „Jestli jsme jim vzorem? To se musíte zeptat jich,“ usmívá se Jaroslava Hynková. „Strašně velikým vzorem mi jsou, navíc teď, když je tatínek nemocný a maminka se o něj musí starat, to je obdivuhodné. Jsou to moc hodní lidé, měly jsme krásné dětství,“ vyznává se dcera Miluše a po tvářích se jí kutálejí slzy. Své prarodiče obdivuje i vnučka Tereza Baťková: „Je báječné, že jsou spolu takhle dlouho a vůbec že je celá rodina pospolu. Myslím, že je to tím, že doba byla jiná, nebylo tolik možností a lidi museli být víc spolu a držet víc při sobě. Přistupovali k tomu zodpovědněji. Dneska si řeknou, když to nevyjde, tak se rozvedeme. Dřív to tak nefungovalo.“
A co radí Jaroslava Hynková mladé generaci? „Trošku skromnosti a tolerance, za ničím se pořád nehonit. Podle mě jsou dnes mladí lidé nároční. Většinou pocházejí ze zajištěných rodin a když potom všechno nemají hned, jak by si přáli, přijdou konflikty. Taky jsou zvyklí na volnost a mají rádi společnost. Když přijde manželství, už to tak nejde, a s tím se často nemůžou smířit.“