Setkání v Mladkově bylo velmi emotivní. Jako nestranný pozorovatel však v podstatě chápu všechny zúčastněné: obyvatele, kteří nechtějí žít v blízkosti větrníků a nechtějí nechat zhyzdit krajinu, obec, jež se snaží získat peníze do obecní kasy, i investora, který dělá svůj byznys. Ale v uších mi stále zní citace experta na hlukové studie Aleše Jirásky: Uvažujme víc ekologicky než ekonomicky…
Pak jsou tu ale také věci, které nechápu. Proč komunikace na vesnici mezi vedením a obyvateli vázne do té míry, že lidé nemají dostatek informací? Proč se při sledování kauzy neustále vkrádá pocit, jako by nebylo řečeno úplně vše, co řečeno být může a má? Proč investor, který hodlá ve vzduchu „roztočit“ desítky či stovky milionů, zůstává tajemný, až na dostupné informace v obchodním rejstříku, když nemá ani v dnešní době zcela běžné webové stránky? Proč předseda představenstva po celou dobu schůze sedí s kamennou tváří hráče pokeru, aniž by k plnému sálu promluvil? Je to arogance, lhostejnost, nebo jen není dostatečně zdatný řečník? Podobných „proč“, a to i závažnějších, by mohlo zaznít ještě mnoho…
Vesnice obecně rády dávají na odiv svou pospolitost. Proč tedy obec, v zájmu dobrých vztahů a férové hry, nevyhlásí na téma výstavby větrníků referendum? Vždyť zastupitelům ve Studeném k tomu stačila jen anketa. Rozhodnutí „pro“ by pak museli „strávit“ odpůrci, „proti“ zase většina zastupitelů a další příznivci. Referendum považuji za vhodné a spravedlivé řešení situace v rozpolceném Mladkově. Vesnici a potažmo celému česko–polskému pohraničí by podle mého názoru prospělo víc než silové prosazení výstavby větrných elektráren.