Na svou Katy mluví  v esperantu. Esperanto jí stále, a to za pár měsíců oslaví osmdesátku, otevírá dveře do světa. Tento týden slaví 125 let esperanta v Nitře s dalšími esperantisty. Ještě před odjezdem Orlickému deníku odpověděla na několik otázek.

Zdenka Novotná.

Proč jste se začala učit esperanto?
Moje maminka byla velmi nemocná, umírala na rakovinu kostí. Já jsem jí čítávala z katolického týdeníku povzbuzení od těžce nemocného člověka, který přesto myslel na druhé a chtěl, aby zdraví pomáhali nemocným. A tak když maminka zemřela, to už jsem měla doma čtyři děti a učila jsem, řekla jsem si, že se budu někomu věnovat. Seznámila jsem se s Cilkou Kotyzovou, která se učila esperanto. To jí otevřelo cestu do světa, ačkoli byla na vozíčku. Ona byla velký nadšenec. Ale to už je takových čtyřicet let. Až v důchodu jsem se esperantu víc věnovala. 


Do kolika zemí otevřelo esperanto cestu vám? Kolika národností jsou vaši přátelé?
Dopisovala jsem si do více než dvaceti zemí. Teď už mají někteří mail, takže s někým si píšu klasicky, s někým přes mail. Moc toho sice neumím, ale syn je v Americe, tak musím (úsměv).
V roce 1995 jsem slyšela o francouzském esperantském zámečku, kam vždy na jaře berou šest dětí z ciziny. Zažádala jsem o účast, ale odpověděli mi, že mají obsazeno. Hned jsem jim odepsala, že jsem první, kdo má zažádáno na příští rok. A opravdu jsme tam jeli. Od té doby skoro každý rok se skupinou dětí někam jezdím. Byli jsme ve Francii, Polsku, Belgii, Maďarsku, Chorvatsku, Anglii, Itálii, Litvě. Další cesty podnikám na kongresy. Dětí ale nemám mnoho.


Nemají takový zájem?
Nemají takový zájem jako dřív. V kroužku Amikeco mám čtyři děvčata a dva hochy. Další děti mám v Opatovci. Do té školy jsem se dostala vlastně za trest za minulého režimu. Přeložili mě tam z Opatova za mé náboženské smýšlení. Ale pro mě to nebyl trest, byla to tam taková rodinná sešlost.


Komunisti po esperantu šli. Máte nějakou konkrétní vzpomínku z toho období?
Sama jsem měla ne moc zlých zkušeností, jen mi nepřišly třeba nějaké časopisy. Mí přátelé ale byli třeba vyslýcháni, když k nim na ples přijeli cizinci ze západu.
Sama jsem měla zajímavé přátele v Miláně, jeden byl esperantista katolík a druhý esperantista komunista. Ve škole, kde jsem tehdy učila, jsem nabídla, jestli nechtějí vědět, jak bojují italští komunisti, a oni nechtěli. Musela jsem se tomu smát.


Kdo vás zná, ví, že vás doprovází pejsek. Rozumí esperantu?
Katy dávám povely jen v esperantu. Česky rozumí jen chodník, protože to je v esperantu složité.
Používám ji jako doplněk k vlasům (úsměv) a jako učební pomůcku. Tento týden se mnou a mými děvčaty pojede do Nitry na letní esperantský týden.


Nemrzí vás, že muzeum esperanta nevzniklo v České Třebové?
O muzeum jsme usilovali, Jirka Pištora měl ten nápad. Pracovali jsme na tom, esperantisti sem posílali pozůstalosti, třídilo se to… Ale město buď pro to nemělo podmínky, nebo pochopení. Zkrátka a dobře jsem ráda, že je aspoň ve Svitavách. Uvědomili si tam, že město tím získá světový věhlas.


Jaká je podle vás budoucnost esperanta?
Esperanto je prostředek, jak člověk může poznat věci, které by jinak nepoznal. Přítel z Japonska se mě například ptal na Babičku Boženy Němcové, znal ji díky esperantu. Jedna Australanka se mě zase ptala na Karla Čapka.
Esperanto je také spjaté s pomocí druhým, přátelství k němu patří stejně jako dorozumění. Zajímavostí je služba pasporta servo. Když já nabídnu ubytování komukoliv z esperantistů ze světa, tak naopak když pojedu kamkoliv já, mohu se tam ubytovat. Zrovna až budu na Slovensku, chtěl se u mě ubytovat nějaký Ital. Je to výhodné i pro mladé, protože hostitel má nabídnout nocleh a snídani. A je to i do Guatemaly (smích).