„Kolegu s kamerou do budovy velitelství nepustili, ale jinak jsme si nebezpečí nepřipouštěli. Za námi byla spousta lidí a nás nenapadlo, že by stříleli, protože v Praze už bylo rozhodnuto," podělil se o svou vzpomínku pořadatel besedy Vladimír Pidima ze sdružení Triangl.

Vítězoslavnou náladu tehdy povzbuzovaly i protestní transparenty s trefnými nápisy: „Bič a pryč", „Když ochranu, tak z drogerie" nebo „Dočasně končí letos". Po vyslechnutí projevů organizátorů pochodovalo celé shromáždění městem za hudebního doprovodu až do středu sídliště důstojníků. Díky tomu dokument zachytil oprýskané fasády, kilometry plotů s ostnatými dráty a spoušť, kterou ve městě armáda za třicet let napáchala.
Mezi „kachláky", kde žily celé ruské rodiny, se dychtivě skandovalo „Už jsme tady, běžte domů" a po doznění československé hymny se dav pokojně rozešel.

Jedním z přítomných diváků čtvrtečního promítání byl i čelní představitel demonstrace, mluvčí Občanského fóra a pozdější starosta Bohuslav Fencl, který v závěru připojil svůj komentář. „Do dneška se neví, kolik praporů a vojáků tu vlastně bylo, protože ani oni o sobě navzájem nevěděli," řekl a pokračoval: „Když jsme s nimi vyjednávali podmínky odchodu, tak sice souhlasně kývali, ale když jsme odcházeli, tak se smáli, protože vůbec nevěřili, že by k tomu mohlo dojít. Jak se mýlí, je přesvědčilo až rozhodnutí vlády."

Kasárna v Mýtě představovala samostatné město ve městě. Po odchodu vojsk přebíralo vedení města vybydlené budovy, vojáci s sebou brali vše tak, jak byli zvyklí, protože čilé obchody byly jejich obvyklou kratochvílí. Nájezdu tak neodolaly radiátory nebo dřevěná „futra", ale ani plechové sklady s municí, které byli schopni za jednu noc kompletně rozebrat a odvézt, aby plech jinde prodali.

Složitý na organizaci byl i odjezd vojsk, jak přítomným vyložil Bohuslav Fencl. „Dohromady to bylo 86 souprav vlaků, které vojáky a těžký náklad podle harmonogramu postupně denně odvážely. Dbalo se na to, aby nebyla narušena doprava," řekl a dodal: „Na vlaky nakládali staré cisterny a jiné harampádí. Doufali totiž, že na novém místě, kam je dovezou, zase rozbalí svoji posádku, proto všechno táhli s sebou."

Podle Bohuslava Fencla bylo velkou výhodou, že se díky přesným požadavkům, které překvapily i státní správu, podařilo získat všechny vojenské objekty do vlastnictví města. Mohlo s nimi dále disponovat, prodávat je nebo darovat. Našly tak nové využití a byly rekonstruovány do své současné podoby. Tím byl zahájen i rozvoj Karosy, která by se, nebýt těchto pozemků, neměla kam rozšířit.
„Vezměte si města, která do dneška tyto majetkové záležitosti nemají vyřešené, a stále se na ty trosky musí dívat," připomněl Bohuslav Fencl.

„Byla to doba velice hektická, těžká, ale zároveň krásná. Viděli jste to nadšení, které bylo naprosto spontánní. Byly to první naprosto svobodné průvody, do kterých nikdo nikoho neverboval ani neprosil," uzavřel své vyprávění tehdejší starosta.
S jeho názorem souhlasí i dokumentarista uměleckého uskupení Triangl Vladimír Pidima a k promítání dodává: „Spousta lidí, které jsme viděli na plátně, už tady není. Byla to krásná doba a zaplaťpánbůh za ni."

Výzva
Jak vzpomínáte na soužití s Rudou armádou ve Vysokém Mýtě? Zúčastnili jste se demonstrací, zaznamenali jste odchod vojsk? Podělte se se čtenáři Orlického deníku o své vzpomínky. Vaše příspěvky očekáváme na adrese: veronika.jirouskova@denik.cz