Jejich učitelka Teresa mi měla zavolat, až se k našemu městu budou blížit, abych svolala svoje esperantské děti, u nichž měly během své návštěvy bydlet. Mobil se neozýval, asi mají zpoždění. V tom někdo ťuká na dveře a před nimi stojí Teresa. Na Novém náměstí si vystoupila ze svého dopravního prostředku celá skupina. A moje děti nic nevědí. Honem volat všem. Jsem poněkud popletená, někomu volám, na někoho mám číslo zapsané někde doma. Ale přece jen šťastně „moje“ děti přijdou, rozeberou si polské děti a udělají jim program podle svého uvážení. Někdo jde na procházku, jiný se věnuje hrám a Honzíkův tatínek vyvezl kluky na prohlídku Litomyšle. Já jsem se vydala s Teresou a její pomocnicí Áňou na koncert k poctě A. Dvořáka do kostela sv. Jakuba. Byly nadšené.
V sobotu jsme vyjeli do Potštejna. Cesta vlakem polské děti nadchla. A opékání klobásek k obědu se jim též zamlouvalo. „Rytířskými turnaji“ byly potěšeny ony i naše děti. Cachtání v Divoké Orlici, pro zájemce výstup k hradu a návštěva cukrárny… Domů jsme se dostali až po 20. hodině.
V neděli se polské děti s Teresou a Aňou vydaly do kostela a pak na prohlídku města s členkou našeho kroužku Ilonkou. Honem jsem dovářela oběd a starala se o svého nemocného „esperantského“ pejska Kášu. Zákony schválnosti fungují, onemocněl zrovna před příjezdem hostů.
Odpoledne nás přilákala výstava hlavolamů v Kulturním centru. Děti si chtěly všechno vyzkoušet. Kdyby je nečekala návštěva krytého bazénu, asi by tam zůstaly ještě déle. Krytý bazén je jejich požadavkem při každé návštěvě, a to sem jezdí už od roku 2006.
Pondělí bylo dnem loučení. Vyjeli jsme vlakem do Opatovce, kde nás čekala krásně vyzdobená škola (v úterý měla být ve škole zahradní slavnost na rozloučení s „páťáky“) a těšily se všechny děti, nejen ty, co se učí esperanto. Měly ukázat polským dětem, co dovedou, a ty se zase měly předvést jim.
Musela jsem si s sebou vzít nemocnou Kášu, abych jí mohla dávat léky a výživu, ale vydržela tohle cestování. Já jsem však občas z programu k ní odbíhala. Tak možná nebudu vědět vše, co si děti navzájem ukázaly. Od polských dětí se mi nejvíc líbily písničky, při kterých měly dívenky slezské kroje, a scénka o hádce zeleniny, která skončila v polévce. Opatovecké děti zatančily velmi hezky pohádku o Popelce a kankán.
Ještě bylo co ukazovat, ale už přijel pro polské děti autobusek a nastalo loučení. Tak zase příští rok v Polsku!

Zdenka Novotná