Drobné poznámky k vývoji domácího porevolučního školství

Všichni jsme chodili do školy. A tak prakticky všichni máme pocit, že školství velmi dobře rozumíme a naprosto jasně a přesně víme, co je v něm špatně a co by mělo být jinak, aby česká škola byla o moc lepší až nejlepší. Každý rodič ví, v čem dělá učitelka jeho dětí neodpustitelné chyby a dost často jí to taky řekne (a chuderka to musí vyslechnout a ještě se tvářit vlídně).
A úplně nejlíp věci rozumějí úředníci, hlavně ministerští, ale taky ti na kraji a okrese a inspektoři, prostě osoby, které mají moc do systému výchovy a vzdělávání zasahovat a nikdy v životě neučily. Vidí pak problémy velmi jednoduše a snadno řeší složité záležitosti a myslí si, že dobře. Momentální úroveň českého školství tomu odpovídá.
Žádný z mocí nadaných úředníků se hlavně hodně snaží nezeptat se na nic učitele. A kdyby to náhodou, omylem, udělal, nevěřil by mu, jelikož z pozice zainteresovaného (učitele) je výchova a vzdělávání české a moravské mladé generace tak složitá, citlivá a odpovědná záležitost, že by to mohlo být nad úřednické schopnosti a to není možné, jelikož úředník ví všechno a co neví, to není. Zatímco české školství je. Chyba musí tedy být v učitelích.
Jsem učitelka. Jsem jí už asi tisíc let. Tahle profese mi pořád dává smysl a pořád mě v zásadě baví. Kromě školní úředničiny, pochopitelně. Ta mě naopak nebavila nikdy.
Učím s velkým nasazením. Tomu odpovídá stav mých hlasivek, plic, zad, očí a nervů. Za celou tu dobu mě peskovala řada úředníků (která v životě neučila, samozřejmě), ale ani jeden se mě nezeptal, jak to či ono řešit nebo co si o tom myslím. No, nemám zbytnělé sebevědomí a chápu, že se neptali mě. Ale někoho od fochu by se občas poptat mohli. Jenže to nedělají. A tak jsem se rozhodla, že touto cestou sdělím národu své názory na školské věci, na které se mě nikdo neptá. Odpusťte mi to.

MaKe