Vytvořil pomník bojovnice za svobodu Milady Horákové, odsouzené k smrti ve vykonstruovaném procesu za velezradu. Odhalen byl v předvečer výročí Sametové revoluce v Praze.

Soutěže na památník Miladě Horákové se zúčastnilo 23 autorů. Čekal jste, že vyhrajete? Případně líbí se vám další dva oceněné návrhy?
Vždycky čekám, že vyhraju a pak zase nevyhraju. Takže nečekal. Upřímně přeji všem úspěch a zajímá mě, jak daný úkol řeší druzí. Už jsem několikrát skončil jako ti dva kolegové, tak vím, že druhý ani třetí není v tu chvíli právě veselý. Přál jsem jim, ať je pořádných soutěží víc, abychom se mohli takhle utkávat častěji. Ono sochaření je společensky naprosto okrajová záležitost, která nikoho moc nezajímá. Což je přirozené a v pořádku. Na druhou stranu se nějaké sochy pořád ještě staví a největší průšvih bývá, když jsou to dárky. Na dárky pozor. Sice jsou zadarmo, ale musíte se na ně potom koukat. Kytka od Kovaříka se mi líbila. Dovedl bych si ji tam představit.

Řečnický pultík s mikrofonem a na něm sedícím skřivanem se stal symbolem tragického osudu političky. Čím se lišila umělecká práce na tomto pomníku od ostatní vaší tvorby?
Především se povedlo pomník zrealizovat. To by se nestalo nebýt pevné vůle a naprosto profesionální přípravy projektu ze strany vyhlašovatele soutěže, Nadačního fondu Stránský. To není žádná fráze. Opravdu to běžné není. Já jsem se za takové situace mohl soustředit opravdu na „tvorbu". Protože jsem dost neschopný, tak mi rok trvalo než jsem odladil všechny proporční, kompoziční a modelační problémy. Skřivánků mám teď v ateliéru celé hejno, všude se válí zbytky mikrofonů a divné obloučky. Já umím docela dost bláznit. To by vám řekla moje žena Radka. Já rodinu strašně trápím, ženu nejvíc.

Po maturitě na gymnáziu v Žamberku jste začal studovat učitelství na vysoké škole. Zdálo se, že vás od učitelského povolání nic neodradí. Kdy došlo ke zlomu, že se budete živit uměním?
Studoval jsem obor čeština – výtvarka pro střední školy. Na výtvarce byly hodiny modelování s panem profesorem Holinkou a zjistil jsem, že mě to baví, hodně. Tak jsem se přihlásil na AVU.

„Ten náš kluk se zbláznil, hlásí se ke Knížákovi," komentoval vaše rozhodnutí otec Josef Faltus, když jste chtěl vyměnit studium na pedagogické fakultě za akademii. Z toho tedy nevyplývá, že by rodiče zářili štěstím, že seknete s pajdákem.
Taky bych nezářil, kdyby s něčím takovým přišly moje děti. Jako můj otec, i já si myslím, že je to pěkná ptákovina. S pajdákem jsem nakonec neseknul. Dodělal jsem ty školy obě.

Dnes by z vás otec jistě měl radost. Směřovali vás rodiče k umění?
Otec by asi měl radost, že blbnu oficiálně. To by mu mohlo vyhovovat. Měl jsem velmi tolerantní rodiče, teď už je bohužel naživu jen maminka. Připravili mi šťastné dětství. Vždycky mě podporovali ve všem, co mě kdy posedlo.

Ovlivnil vás Letohrad? Jak na město svého mládí vzpomínáte?
Samozřejmě, jak by ne. Jako na domov.

Nezasteskne se vám občas po kantorské dráze?
Ne ne, já učit neumím. Jenom poučovat by mi šlo. Já jsem souvisle učil vlastně jen na závěrečné praxi. Myslím, že tuhle profesi by měli vykonávat pouze lidé, kteří nemají mindrák. Já chtěl dělat sochy, tak jsem radši šel na AVU. Kdybych to neudělal, měl bych určitě mindrák, že jako nedělám to „umění" a otravoval bych tím děti, které to jednak nezajímá, a pak by jim takový nešťastný učitel mohl zle ublížit. Takže já učit nesmím.

Co teď chystáte, na čem právě pracujete ?
Takovou fontánu. Svatého Jiří jak bojuje s drakem. To je socha spíš do nějaké soukromé zahrady nebo parku. Nedávno jsem byl na pěkné zahradě, kam by docela pasovala.  Magdalena Navrátilová