Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno V (pokračování)

Váňa Josef

Největší postava českého dostihového sportu. Žokej, trenér a chovatel, jehož jméno je neodmyslitelně spjato s pardubickým závodištěm. Premiéru v nejtěžším dostihu starého kontinentu měl v roce 1985 – s Paramonem dojeli po pádu na Hadím příkopě druzí. První triumf ve Velké pardubické (VP) přišel o dva roky později v sedle Železníka, se kterým dokázal vyhrát ještě třikrát – v letech 1988 a 1989, pak i v roce 1991 i přes pád na Poplerově skoku. Další výhra ve VP byla v sedle Vronského (1997), pak následoval fenomenální hattrick s Tiumenem (2009, 2010, 2011), kterého zároveň i trénoval. Ve své jezdecké kariéře absolvoval 3791 startů přes překážky, 661 dostihů vyhrál a na dotacích pro majitele získal 169 182 952 korun. K osmi jezdeckým triumfům ve VP se řadí devět trenérských, vedle zmíněného Tiumena dvakrát vyhrála bělka Sixteen, po jednom vítězství získali jeho další svěřenci Decent Fellow, Chalco, Vronsky a Cipísek. Trenérských úspěchů dosáhl Váňa i v Českém derby, což je vrchol rovinových dostihů tříletých na 2400 metrů. V roce 2005 ho vyhrál jeho svěřenec Ready for Life, v roce 2011 Roches Cross a husarský kousek předvedl letos hřebec  Touch of Genius. V červnu v Chuchli vyhrál 95. ročník Českého derby a v červenci v Bratislavě 23. ročník Slovenského derby.

Rodák ze Slopného (20. října 1952) začínal jako chovatel a ošetřovatel koní v Tlumačově, poté byl pomocným dělníkem na stavbě televizního vysílače na Pradědu, strojníkem lyžařského vleku a později vedoucím lyžařského střediska. Ve 28 letech se vrátil k ježdění koní. V roce 1994 se stal trenérem dostihových koní a majitelem firmy Jovan se sídlem v Bohuslavi u Karl. Varů.

Josef Váňa je pověstný svým nezdolným životním optimismem, se kterým čelí i mnohým zraněním. S nadsázkou říká, že v jeho těle není kost, kterou by neměl zlomenou.

28. října 2009 prezident České republiky Václav Klaus Josefa Váňu vyznamenal medailí Za zásluhy. Při 120. ročníku Velké pardubické v roce 2012 byla u hlavní tribuny dostihového závodiště odhalena  jeho stokilová socha z bronzu. Zakázku, kterou zaplatilo šest firem, si zadali Váňovi příznivci a stala se společným projektem Dostihového spolku a jezdecké agentury Artura Bobera. Sádrovou předlohu zhotovil polský sochař Jerzy Bokrzycki, do bronzu ji odlili v Dolní Kalné.

Josef Váňa je podruhé ženatý. Z prvního manželství má syna Jiřího. S druhou ženou Pavlou syny Martina a Josefa. Mladší Josef je rovněž úspěšným dostihovým jezdcem.

Vaňhal Jan Křtitel

Za svého života patřil k nejpopulárnějším a nejobdivovanějším hudebním autorům. Jeho skladby se šířily jak v opisech, tak tištěných edicích; zájem o ně projevovaly nakladatelské domy po celé Evropě (Vídeň, Mohuč, Berlín, Lipsko, Londýn, Paříž, Amsterdam), od doby kolem roku 1800 se jeho tvorba objevovala i ve Spojených státech amerických.

Narodil se 12. května 1739 do poddanské rodiny v Nechanicích a základy hudebního vzdělání získal u vesnického učitele a varhaníka Kozáka v Maršově. Kolem roku 1752 se začal věnovat hře na varhany pod vedením nechanického kantora Erbana. V roce 1757 působil jako varhaník v Opočně, o dva roky později jako ředitel kůru v Hněvčevsi. Majitelku nechanického panství hraběnku Schaffgotschovou zaujaly jeho skladby a hra na housle natolik, že se kolem roku 1761 rozhodla vzít ho sebou do Vídně, kde studoval kompozici u Carla Ditterse z Dittersdorfu.

Brzy si získal pověst výtečného hráče na klávesové nástroje a hudebního pedagoga. Byl schopen se vykoupit z poddanství a stát se – podobně jako později Wolfgang Amadeus Mozart – jedním z vůbec prvních nezávislých umělců. Po pobytu v Itálii odmítl kvůli duševnímu onemocnění post dirigenta v Drážďanech, ozdravné pobyty absolvoval v Maďarsku a v Chorvatsku. Vrátil se do Vídně,  kde učil hudbě a komponoval, přátelil se  např. s Haydnem či Mozartem. Zemřel 20. srpna 1813.

Vaňorný Otmar

Středoškolský profesor, klasický filolog, překladatel antických děl z řečtiny a latiny, propagátor archeologie se narodil 12. listopadu 1860 v Rychnově nad Kněžnou, kde vystudoval  gymnázium.  Na Univerzitě Karlově (UK) v Praze absolvoval studium filosofie a klasické filologie a začal učit na gymnáziích. Tři roky v Praze a v Českých Budějovicích (1883-1886),  devět let v Hradci Králové (1886-1895) a dvaatřicet let ve Vysokém Mýtě (1895-1927).

Přeložil Homérovy eposy Odysseia a Ilias, Vergiliovu Aeneis a Zpěvy rolnické a pastýřské, Ovidiovy Vybrané básně, ale také Goetheovo dílo Hermann a Dorothea, uspořádal a vydal Výbor z literatury řecké a římské v českých překladech pro české reálky, pro mládež zpracoval Odysseovy příhody a Achilleovu pomstu. V roce 1934 byl jmenován členem Královské české společnosti nauk, o rok později obdržel čestný doktorát UK.  28. listopadu 1935 ho jmenovali čestným občanem Vysokého Mýta, jeho jméno nese zdejší náměstí a gymnázium. Rodný Rychnov n. Kn.  umístil ke kostelu jeho bustu.  Vaňorný zemřel 14. 1. 1947.

Varroa Destructor

Roztoč, který je přes třicet let obávaným nepřítelem všech včelařů. Decimuje včelstva na celém světě – u nás kvůli němu aktuálně uhynulo asi pětatřicet procent včelstev z celkového počtu půl miliónu.

Roman Linhart, který učí na Střední zemědělské škole v Chrudimi a také na Středním odborném učilišti včelařském v Nasavrkách, přitom našel geniálně jednoduché řešení, jak varoázu zlikvidovat. Principem je ohřívání úlů sluncem, což roztoče uvnitř zabíjí. Jde o takzvané termosolární úly. K svému objevu Roman Linart v tisku uvedl: „Pod střechou zdejšího obchodu žijí včely už sedmnáct let a varroa je nikdy nezničila. Napadlo mě, že to může být i tou rozpálenou plechovou střechou." Jeho řešení se zdá být univerzálním, poměrně laciným a podle včelařů, kteří ho už vyzkoušeli, má téměř stoprocentní účinnost. To vše už také zveřejnil v časopisu Včelařství jeden z uživatelů, někteří včelaři však o této metodě pochybují.

Vašátko Alois

Jeden z našich nejlepších stíhacích pilotů se narodil 25. srpna 1908 v Čelákovicích jako druhý syn do rodiny, která se záhy přestěhovala do Týniště nad Orlicí. Začal chodit do obecné školy v Solnici, později v Týništi; v Hradci Králové v roce 1927 absolvoval Učitelský ústav. Jeho vojenská kariéra začala u dělostřeleckého pluku, ale později byl na vlastní žádost zařazen do kurzu leteckých pozorovatelů zbraní v Prostějově a pak přidělen k leteckému pluku do Olomouce. Nejdříve byl prvním důstojníkem pozorovací letky, později jejím velitelem. V roce 1936 byl natrvalo přijat k letectvu. Musel však ještě projít pilotní školou v Olomouci a 1. března1939 byl jmenován polním pilotem – letcem.

Dobrovolně vstoupil do Cizinecké legie a poté,  co Francie v boji s hitlerovským Německem kapitulovala, odjel do Anglie, kde se zapojil do  312. perutě. Později, už v hodnosti štábního kapitána, se stál jejím velitelem. V bojích s fašisty projevoval nesmírnou odvahu, příkladnou statečnost a chrabrost. Svůj poslední boj vybojoval 23. června 1942. Po splnění úkolu, kterým bylo zničení letiště Lanion, napadli jeho peruť při zpáteční cestě Němci a Vašátkovo letadlo Spitfire se v prudkém stoupavém obratu srazilo s jedním z Focke-Wulfů a oba letouny se zřítily do moře.

Štábní kapitán Alois Vašátko byl in memoriam povýšen na podplukovníka letectva (1946), vyznamenán Řádem Bílého lva s hvězdou I. stupně (1949) a ke svým třem Československým válečným křížům (první mu v roce 1939 udělil a osobně předal prezident Edvard Beneš) a dvěma čs. medailím Za chrabrost, dostal i ocenění britské – anglický král mu udělil Záslužný letecký kříž. Na důkaz toho, že Alois Vašátko nebyl zapomenut, byl v roce 1991 povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka letectva a následně jmenován generálmajorem. Prezident Václav Havel mu 8. května 1992 udělil in memoriam Řád M. R. Štefánika III. třídy.

V Týništi n. O. válečného hrdinu připomíná Vašátkova ulice.

Vašinka Marcel

Český herec známý především díky dabingu se narodil v Pardubicích 2. října 1954. Jeho otcem byl divadelní herec Vlastimil Vašinka, po matce, rozené Švehlíkové, byli jeho strýci Jaroslav Švehlík a Alois Švehlík, taktéž herci. Rodiče se rozvedli a Marcel Vašinka spolu se sestrou vyrůstal u prarodičů v Pardubicích. I když o divadlo zpočátku nejevil zájem, přes dramatický kroužek při Lidové škole umění se nakonec dostal ke studiu herectví na pražské Státní konzervatoři, a posléze i na DAMU. Po absolutoriu získal angažmá v Městských divadlech pražských (1977-1993). Působil i na volné noze, do roku 2001 byl členem divadelní společnosti Háta, kde stále hraje několik inscenací, stejně jako v Divadle bez Zábradlí.

Výrazně se prosazuje v dabingu (seriály Dallas, Dynastie, Námořní vyšetřovací služba, daboval i všechny díly Policejní akademie), objevil se však i v řadě českých seriálů a filmech (Četnické humoresky, Pojišťovna štěstí, Vyprávěj, Expozitura, Kameňák 1 – 3).

Marcel Vašinka se netají svou homosexuální orientací. S režisérem animovaných filmů Miroslavem Waltrem (nar. 1935) uzavřel v roce 2009 registrované partnerství.

Vávra Daniel

Úspěšný designer a scénárista videoher, který se narodil 2. září 1975 v Rychnově nad Kněžnou, vystudoval Střední uměleckou školu v Turnově a začal se živit jako grafik. Jeho prvním projektem byla hra Hidden and Dangerous (1999).

Dosud největší úspěch zaznamenala Mafia: The City of Lost Heaven (2002, volné pokračování Mafia II v roce 2010), na které se podílel jako scénárista, režisér a hlavní designer. Stala se mj. Hrou roku, získala cenu The Best of Invex a byla nominována na Golden Satellite Awards.

Vávra Otakar

Filmový režisér, scénárista a pedagog se narodil 28. února 1911 v Hradci Králové. V Brně odmaturoval na reálce (1928) a začal studovat architekturu v Brně a v Praze. Studia však nedokončil a začal se věnovat naplno filmu.

Od začátku třicátých let psal z existenčních důvodů scénáře a  náměty. Napsal např. scénáře k málo umělecky kvalitním  filmům Vdavky Nanynky Kulichovy, Uličnice či Botostroj, ale také k významným dílům např. Svítání, Maryša, Jedenácté přikázání, Mravnost nade vše či Její pastorkyně.

Jako filmový režisér debutoval v roce 1936 po boku Hugo Haase filmem Velbloud uchem jehly (1936), o rok později už samostatně natočil Filosofskou historii. Následoval Cech panen kutnohorských, který získal Zlatého lva na festivalu v Benátkách.

Ke svým filmovým adaptacím si vybíral díla našich významných spisovatelů, např. Jiráska, Čapka, Hrubína, Kratochvíla, v jeho filmech hráli přední čeští herci, mj. Štěpánek, Smolík, Vášová, Záhorský, Pešek, Šejbalová, Vydra, Korbelář, Gollová, Štěpničková, objevil i pozdější hvězdy Mandlovou, Baarovou a Vítovou.

Během své mimořádně dlouhé umělecké dráhy se dokázal přizpůsobit a pracovat za všech režimů, byl i kontroverzní, zatracovanou i obdivovanou osobností, jeho dílu však nikdy nechyběla vysoká profesionální kvalita.

Šíři i kontraverzi jeho uměleckého záběru charakterizujme výběrem některých jeho filmů: komedie Dívka v modrém (1939) a Přijdu hned (1942), Čapkův Krakatit (1948), Drdovy Němá barikáda (1949) a Nástup (1952), historická trilogie Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem (1954–1956), velkofilmy Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy (1973–1975), dramata Romance pro křídlovku (1966) a Kladivo na čarodějnice (1969), nebo  poslední hraný film Evropa tančila valčík (1989). Jeho úplně poslední prací byl dokument Moje Praha (2003). Chtěl natočit film o smrti Jana Masaryka, pro který měl napsaný scénář, ale nepodařilo se mu zajistit padesátimilionový rozpočet.

Otakar Vávra zanechal výraznou pedagogickou stopu na pražské FAMU, kde byli jeho žáky Forman, Menzel, Chytilová, Schorm, Schmidt, ale také Kusturica nebo Zafranovič.

V roce 1955 dostal titul zasloužilý umělec, v roce 1968 titul národní umělec. Českým lvem byl oceněn jeho přínos českému filmu (2001), na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech převzal Cenu za umělecký přínos světovému filmu (2001).  V roce 2004 mu prezident Václav Klaus udělil státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy.

Jeho druhou manželkou byla režisérka Dana Němcová (1950), kterou učil na katedře filmové režie, z prvního manželství má syna Jiřího. Otakar Vávra zemřel 15. září 2011 v Praze, půl roku poté, co oslavil sté narozeniny.

Vávra Vladimír

Rodák z Opočna (7. 9. 1958), bývalý československý reprezentant v cyklistice, dnes sportovní ředitel hradecké profesionální cyklistické stáje Whirlpool Author.

S cyklistikou začínal ve Spartaku Opočno a od mládežnických kategorií na sebe upozorňoval dobrými výsledky i stylem jízdy. Nebylo divu, že  si ho brzy vyhlédly v té době renomované oddíly – RH Hradec Králové a zejména RH Plzeň, v jejímž dresu dosáhl největších úspěchů. Devět let byl stálicí národního týmu, dlouhá léta jeho kapitánem.  Jedním z vrcholů byl Závod míru, který patřil k největším amatérským závodům v Evropě. Vávra v něm v roce 1981 dojel v celkové klasifikaci osmý. Neztratil se ani na dalších závodech v zahraničí. Kolem Normandie dojel druhý, pátý byl na Circuit de la Sartre a Okolo Maroka, vyhrál etapu na Tour de Voclouse, která vedla přes alpský vrchol Mount Ventoux (1912 m n. m.). To vše byly otevřené závody s profesionály, kde startovali mj. i tehdejší super-špičky Kelly či Kuiper. Na závodě Okolo Lucemburska skončil na devátem místě a byl členem družstva, které skončilo druhé hned za týmem Renault-Gitane, za který jeli legendární Hinault a Lemond. Získal titul mistra ČSSR v časovce družstev na 100 km.

Po skončení aktivní kariéry u cyklistiky zůstal. V roce 1993 stál u zrodu PSK Cyklo Hradec Králové, ze kterého se stala renomovaná česká profesionální stáj, která v průběhu let závodila pod různými názvy – před letošní sezonou se od názvu Bauknecht Autor vrátila zpět k názvu Whirlpool Author. Za 21 let závodění se vypracovala mezi naši jedničku, získávala celou řadu domácích titulů či pohárových trumfů na silnici, v terénu a i na dráze. Za tu dobu v ní závodní zkušenosti získávala řada vynikajících cyklistů – dříve  třeba Sosenka, Andrle, Raboň a v nedávné minulosti např. i König, dnes člen stáje Sky.