Muž, který má jeho opravu na svědomí, musel na kněze vystudovat tajně. Společně s několika dalšími lidmi pomohl vrátit život pohraniční sudetské obci. Kostel Nanebevzetí Panny Marie, JOSEF SUCHÁR a Neratov.
Usadit se natrvalo v Neratově jste se rozhodl v roce 1990. Jak tehdy vypadal dnes tolik známý kostel?
Na první pohled jsem si myslel, že je to hrad. Byl rozbořený, všude se povalovaly kameny, neměl střechu. Spadly trámy, zhroutily se klenby, do toho tam začaly růst náletové rostliny. Zřícenina v krajině na konci světa. Silnice vypadala jako tankodrom. Navíc vesnicí teče řeka, která tvoří státní hranici. Tehdy tu byl ještě ostnatý drát, celé to zavánělo dobrodružstvím. Genius loci kostela bylo nepopsatelné, i když to byla jen hromada sutin.
Proč jste se rozhodl obnovit toto poutní místo?
Prostě jsem si to tu zamiloval. Mám duši opraváře. Bylo tu doslova smetiště. Když jsme začali uklízet a osekávat, objevili jsme krásná zákoutí. Bezvadný pocit. Šel jsem do toho tehdy dost naivně. Porevoluční doba byla hrozně akční, vypadalo to všelijak. Nebyl jsem na to ale sám.
Když říkám my, myslím tím mnoho lidí, kteří podporují mé bláznivé nápady a pomáhají s jejich naplněním. Původně to byly tři rodiny, dnes je těch lidí daleko více. Společně s těmi rodinami, které měly společnou babičku na Nové Vsi, jsme se do toho pustili. Řekli jsme si, že za rok si tu uděláme pouť.
Tomu musela předcházet spousta dřiny.
První rok jsme ještě měli mši před kostelem. Dovnitř se nedalo jít, každou chvíli se sesunul kus zdiva nebo padaly trámy. I tak se tu ale sešly tři oddíly skautů a velké množství lidí. Bylo to hrozně hezké a dalo nám to energii vytrvat, když jsme viděli zájem.
Jak jste pokračovali?
Všude možně jsme prosili o pomoc. Nakonec se z darů lidí podařilo dát dohromady peníze, za které jsem sehnal horolezce. Vlezli dovnitř, z vrchu scházeli zbytky střechy, zborcené kameny a zajistili korunu zdiva.
To byl první krok k tomu, abychom vůbec mohli vejít dovnitř. Začali jsme vyklízet.
Co zabralo nejvíc práce?
Vlastně všechno. Bylo
to hektické a náročné, ale vyčistit se nám to podařilo už za čtrnáct dní. Odklidili jsme na osm set padesát kubíků zeminy. To by dalo na dobrých sto nákladních aut. My jsme to vyváželi na kolečkách hned za kostel. Takže ta terasa vedle něj je v podstatě uměle udělaná. Jakmile jsme tohle dokončili, po takřka desítkách let, co byl Neratov opuštěný, jsem sloužil první mši svatou.
Musel to pro vás být zážitek.
Měl jsem nepředstavitelnou radost a pocit naplnění. V noci před mší se přihnala bouřka. Protože kostel neměl střechu, krásně jej déšť vymyl a ráno tam bylo jak v pokojíčku. Pak ale vyvstala otázka, co dál. Nechtěli jsme zůstat u kostela bez střechy. Rozhodli jsme se toto poutní místo obnovit a znovu do Neratova přivést život.
Copak tady nebyl?
Po odsunu Němců to tady bylo vylidněné. Byli tu jen chalupáři rozesetí různě po kopcích. Dole ve vesnici byly zarostlé zříceniny. Někdy po válce totiž začal platit zákon o tom, že do pěti set metrů od státní hranice nesmí být neobydlené stavení. To, co se nerozprodalo na chalupy, tedy vyletělo do povětří. Naopak chalupáři si domečky udržovali a díky nim nezanikla krásná orlická architektura.
Jak se vám podařilo obnovit současný Neratov?
Řekli jsme si, že naše pomoc bude spočívat v pomoci potřebným, zvláště pak dětem. Napadlo nás pracovat s mentálně postiženými, zajistit jim bydlení a klidný život. Víte, před těmi lety se ještě na problémové a prostě trochu odlišné lidi pohlíželo jinak. Proto jsme chtěli začít v tomhle trochu zapomenutém koutě, abychom nikomu nepřekáželi a nikdo nás nevyhazoval.
Na žádné problémy jste nenarazili?
Nikdy se nezavděčíte všem.
Když se o našem záměru dozvěděli někteří místní chalupáři, vznikl z toho docela humbuk. Báli se, že se od mentálně postižených nakazí nebo je bývalí vězni, kteří tu byli na práci, budou okrádat. Je pravda, že ani my jsme tenkrát nevěděli, co to přinese. Snažili jsme se tomu ale nechat volný průběh. Koupili jsme budovu bývalé školy. To byl vlastně náš první dům. Začali jsme s opravami a ty již zmíněné tři rodiny, které do té doby bydleli úplně jinde, mi řekli, že se sem přestěhují. Hodně nám tehdy pomohl okresní úřad, který poskytl prostředky na opravy.
Po čase se podařilo získat další domečky, rodiny se nastěhovaly, vzaly si do pěstounské péče děti. Začali jsme pořádat rekreace pro rodiny s mentálně postiženými dětmi. Udělali jsme tábor, kam přijelo sto dvacet lidí. A to byl zase malér.
Co tím myslíte?
Pár těch chalupářů se do nás pustilo. Natvrdo za námi přišli, že si nepřejí dívat se na nějaké blbečky. Užili jsme si svoje, nechyběly naschvály. Pak se nám ale strategicky podařilo získat hospodu. Asi to zní zvláštně.
Musím říct, že trochu ano. Můžete to vysvětlit?
Jednak provozovatelé našim klientům nalévali a my jsme neměli kontrolu nad tím, aby jim tak neubližovali. Druhou věcí ale bylo, že chalupáři tam chodili, dostali informace, že se opravdu ničím nenakazí a zjistili vlastně, že při troše vůle se nechá s mentálně postiženými v klidu žít. Začalo se to konečně všechno uklidňovat. Samozřejmě nás nemají v oblibě všichni, ale tak je to všude.
Pocházíte z Brna. Co vás dovedlo do Orlických hor?
Vyrůstal jsem na nechvalně známé čtvrti Cejl. Vyloučené lokality jsou mi tedy dobře známé. Už za mě to tam bylo nebezpečné, ale člověk si zvykl. Věděli jsme, které jsou ty vykřičené domy, kam raději nechodili ani policisté.
Mezi Romy jsem ale měl i kamarády, na druhou stranu jsem do školy musel chodit s dospělákem, protože jinak mě vtáhli do průjezdu, zmlátili a sebrali svačinu. Knězem jsem chtěl být odmalička. Rodiče ale byli lidovci a dostat se za komunismu na střední školu bylo těžké.
Přijali vás?
Opakovaně mou žádost zamítli. Udělal jsem učňák a začal pracovat v Zetoru. Byl jsem tam deset let. Vyučil jsem se také elektrikářem, pracoval ve fabrice a jsem za to strašně vděčný. Měl jsem možnost poznat různé stroje, opravovat mašiny. Tam se u mě rozvinul ten cit, že když se něco poláme, je potřeba to spravit. Můj mistr se navíc dokázal ohromně radovat, pořád vymýšlel nějaké zlepšováky a to člověka prostě nakazí. Zůstalo mi to.
Knězem jste se stal až po revoluci? Za socialismu to přeci nebylo možné.
Kdepak, svěcený jsem byl v roce 1986. Studoval jsem totiž tajně sedm let po nocích. Když jsem při svěcení klečel před biskupem, který mimochodem taky působil na tajňačku, zeptal se, zda přijímám kněžství s tím, že mohu skončit po koly auta. Byl jsem tehdy mladý a pro tu práci nadšený. Udělal bych to znovu. Často mě někdo sledoval, musel jsem měnit plány. I mše na táborech pro mládež jsem sloužil s rizikem, že se to provalí a zavřou mě.
Jaké tábory máte na mysli?
Působil jsem ve skupině, které pracovala s mládeží. Kousek od Neratova, v Klášterci nad Orlicí, jsme měli tábor. Patřil rekreačnímu družstvu Revolučního odborového hnutí a byl pro děti jeho členů nebo děti čekatelů na členství. Pod vlajkou Sovětského svazu jsme tam tedy tajně sloužili mše.
Na to jste měl odvahu?
Bál jsem se. Byla to zvláštní doba a já na ní svým způsobem rád vzpomínám pro její akčnost, hektičnost a dobrodružnost. Ve své podstatě to ale byl boj se zlem, spousta lidí to odnesla. Kněží, kteří v téhle sféře pracovali, skončili buďto v kriminále nebo cíleně pod koly náklaďáku. Díky tomu táboru jsem se ale dostal do Orlických hor, které jsou mým domovem.
Po revoluci jsem se přihlásil u pana biskupa Otčenáška, který tu působil a vrátil se z vězení. Ustanovil mě knězem do Kunvaldu, s čímž se pojila i povinnost kaplana v Klášterci nad Orlicí.
Pracoval jsem nadále na táboře, pak mi pan biskup svěřil dalších jedenáct farností. Mezi nimi také Neratov. Tehdy jsem ještě bydlel v Rokytnici v Orlických horách, kde jsem začal pracovat s lidmi bez domova. Zamiloval jsem se do Neratova a dál už to znáte.
U opraveného kostela je rozhodně netradiční prosklená střecha.
Snažíme se nevracet kostel do zcela původní podoby. Může to znít nelogicky, ale má to smysl. Hádáme se kvůli tomu s památkáři. Prosazujeme záchranu toho, co zůstalo, ale nechceme si hrát na baroko. Věci, které je nutné udělat nově, bychom rádi měli moderní, aby se snoubila strastiplná historie a naděje nového života, který jsme se přinesli. Právě ta moderní střecha nebo interiér je takovým znakem naděje, že lze vdechnout život i něčemu zprvu nemožnému.
Zimy jsou tu ale drsné. Nebojíte se, že se střecha pod tíhou sněhu propadne a historie se bude opakovat?
Na střeše nevydrží víc jak pět centimetrů sněhu, pak to sjede. S čím jsme tedy nepočítali a je to úžasný bonus navíc, jsou efekty, jaké střecha umí. Když jsou mraky nízko a v kostele se svítí, promítá se na ně kříž. Viděl jsem to zatím jen dvakrát, ale je to krásné. Také když jde v kostele po tmě průvod se svíčkami, nahoře ve skle se tetelí plamínky a vypadá to jako v Harry Potterovi v tom kouzelném sále.
Proč takové stavbě stále chybí přístupové schodiště?
Památkáři se už asi deset let soudí s paní, na jejímž pozemku původní schodiště je. Komunisté kdysi na kostel vydali demoliční příkaz. Na tom přípise dokonce stálo, že takováto zřícenina nemůže hyzdit socialistickou krajinu a je tedy potřeba ji zbourat a kamení použít na cesty pro lesní dělníky, aby bylo náležitě využito. Já je trochu chápu. Nebyli tu lidi, kterým by kostel sloužil. Navíc hrozilo, že se tam někdo zraní. Památkáři rozhodli, že rokokové schodiště se musí zachovat. Církev jej darovala státu. Ten ho rozebral a nechal převézt na zámeček Skalka, kde je dodnes. Paradoxně peníze na zbourání toho kostela sežral přesun schodiště, takže díky tomu ho nezničili úplně.
Co brání převezení schodiště zpět do Neratova?
Nynější majitelka jej nechce vydat. Je úsměvné, že tady zůstaly rozlámané schody a v zahradě zámečku Skalka je zase zábradlí bez schodů. Prostě postavené na hlavu. Jednání se táhnou dlouho a je to únavné. Často tu máme svatby a svatebčané logicky chtějí chodit hlavním vchodem. Protože tam ale není zábradlí, nejde to.
Je to tři metry vysoko a už jednou se stal ošklivý úraz. Byl bych rád, kdyby se to konečně vyřešilo. Památkáři nám totiž zase nechtějí dovolit udělat jiné zábradlí. Když se ale původní schodiště nepřesune, vyhádám si to. Uděláme moderní zábradlí, které bude evokovat to, že tam něco bylo a už není. Tam by se ale opět narazilo na problém, kde sehnat peníze.
Kde jste vůbec sehnali peníze na to, co jste doposud vybudovali?
Velká část je z projektů, grantů, hodně nám vyšlo vstříc ministerstvo kultury, okres a kraj. Samozřejmě nám také posílají dary lidé. Našli se i sponzoři, kteří pomáhají nejen s opravami kostela. Někteří například oddlužili pár našich klientů, kteří se stali oběťmi podvodů. Dostali tak novou možnost žít a jenom díky nim je Neratov teď takový, jaký je.
Jak to myslíte?
Majoritní společnost se na ně často kouká často skrze prsty a říká, že bez nich by bylo lépe. Tady se ale stali symbolem naděje, stejně jako je jím ten kostel. Díky nim sem přišla práce a mohou tu zase bydlet lidé. Od začátku jsme do toho šli s tím, že právě oni budou tohle poutní místo obnovovat. Tvoří servis a zázemí pro návštěvníky. Starají se, aby byly uklizené silnice, květiny v oknech, aby fungoval obchod, hospoda, sociální zařízení a tak dále. V tom je hlavní poselství tohohle místa – nikdo není zbytečný.
Měl jste někdy chuť to všechno vzdát?
Jemine, a kolikrát. Ale negace je strašně důležitá proto, aby mohla nastat změna.
Když je pořád všechno pozitivní, není důvod nic měnit. Bolest taky není zlá. Je to jen signál, že něco není v pořádku. Člověk se někdy musí naštvat proto, aby mohl něco napravit.
Nesloužil byste raději někde ve městě se vším komfortem?
Rozdíly mezi vesnicí a městem jsou velké. A díky za ně. Tím, že mám možnost vyjíždět za hranice, naučil jsem se vnímat místa, která jsou chudá, ale jejich neskutečné kouzlo nahradilo všechno bohatství. Člověk je ve vleku věcí, které sice jsou příjemné, musíte se o ně ale starat a limitují vás. Život je o vztazích a zvláště pak v místech, kde lidé nic nemají.
Vztahy v období druhé světové války právě tady v Neratově ale nebyly moc přívětivé.
To bylo všude. Je to pochopitelné. Repatriace po první světové válce byly pro Německo příšernou koulí na noze. Rovnalo se to pomalu otroctví. Pak přišel Hitler s jeho projevy povzbuzujícími v lidech pocit, že není nikdo víc než Němec. Lidi psychicky zdrcené tak postavil na nohy, demagogicky jim ale vnutil dost fatální myšlenky. Důsledky některých událostí byly drsné. Například odsun Němců. Křivdy byly na obou stranách. Když vezmete nevinným lidem, kteří někam patří stovky let, jejich domov, musí to být bolestné. A nikdo nemůže obhájit rabování, vraždy a znásilňování.
To není trest, ale msta. Za komunistů se ale děly podobné věci.
Vrací se do Neratova odsunutí Němci?
Jezdí sem každý rok. Chalupu zpátky nikdo nemá, ale mnozí komunikují s novými majiteli. Dokonce mi tady kdysi brečela jedna babička, jak je jí líto, že její domek má komunistický příslušník StB, o kterém nelze říct nic dobrého. Ta generace bohužel vymírá. Někteří tu mají přátele. Snaží se i finančně podporovat naše aktivity. Postavili jsme tu smírčí kříž, kde jsou jména padlých. Děláme pro ně akce a posezení.
Hovořil jste s nimi o tom, jak na to všechno pohlíží?
Jsou rádi, že některé chaloupky se podařilo zachránit. Mají hlavně radost, že Neratov nezanikl úplně. Dřív byly všude pole, dnes zase les.
Kdyby zmizely i domy, potkal by Neratov stejný osud, jako mnoho dnes již neexistujících orlických obcí. Kostel je pro ně obrovským symbolem. Byli v něm křtění, oddaní, chodili na bohoslužby.
Vyprávěl vám někdo z nich nějaký zajímavý příběh?
Například jedna paní, která byla přímo v kostele, když začal hořet. Byla jako dítě na májové. Bylo to jedenáctého května 1945 odpoledne. Její otec viděl po silnici přijíždět ruského vojáka, který údajně zastavil pod kostelem, vzal pancéřovou pěst a vystřelil. Chytila střecha, ale protože měl kostel kamenné klenby, lidé uvnitř si požáru nevšimli. Otec té ženy okamžitě běžel všechny varovat. Říkala mi také, že český správce, který měl kontrolovat německé obyvatelstvo, nechtě dovolit kostel hasit. Musel to schválit ruský velitel. Jeli za ním tedy na kole asi dva kilometry. Schválil to, ale když přijeli zpátky, bylo dokonáno. Mohli už jen chladit zdi, aby oheň nepřeskočil na faru.
Co se dělo pak?
O jedné pouti za mnou přišel jakýsi pán s tím, že je mistr tesař, který dělal nové krovy. Donesl mi dva zavoskované papíry, kde je to celé rozkreslené. Tehdy udělali krovy, ale nebyly peníze na krytinu. Pokryli tedy trámy lepenkou. Když Němce odsunuli, začala střecha chátrat. O záchranu se pokusil tehdejší rokytnický farář, kterého ale zavřeli do vězení. Po letech uhnil trám, prorazil kamennou klenbu a vše se zhroutilo dovnitř. Mezitím někdo vybil okna. Údajně když tu byla Gottwaldova mládež na senu, děti vlezly do kostela a vyřizovaly si ideologické účty. Rozmlátily oltář. Pak už to jen chátralo, než jsme přišli my.
Víte, jaký osud potkal další kostely v Orlických horách?
Odešli lidé, pro které se kostely stavěly. Ztratily tak svůj účel a už nebyly vlastně potřeba. Hodně jich zchátralo nebo zcela zaniklo. Druhá věc ale je, že kostely jsou bodem, který dokresluje krajinu. Prostě k ní patří. Je důležité se uvědomit, že církev nutně k životu ty kostely nepotřebuje, když tam nejsou lidi. Nebyla by ale škoda nechat zpustnout mnohdy nádherné architektonické památky? Tyhle stavby mají velký význam pro historii.
Pro barokní lidi byl kostel něčím, co je pro nás teď billboard. Prostě je to zajímalo, něco jim to říkalo a brali to jako běžnou a neodmyslitelnou součást života. Má smysl snažit se je zachovat.
Tereza Paďourová