Vzpomeňme na období, kdy jižní ovoce jsme znali většinou z obrázku. Tehdy koloval vtip, že kakao sice dostali, ale dá se koupit jedině když si k němu vezmete kilo banánů.

Nevděčníků kolem nás žije mnoho. Když pozorně čtete historii národa izraelského, zejména jeho putování pouští po vyvedení z egyptského otroctví, je tu až nápadná podobnost jejich chování s chováním mnoha našich spoluobčanů. Místo vděčnosti za svobodu - primitivní reptání. Místo nadšeného pohledu do budoucna - ohánění se hrnci plných masa v minulosti. Místo projevování důvěry Mojžíšovi, novému vůdci národa, sklony k rehabilitaci otrokáře faraóna, atd. Nevděk však vládne nejen v řadách „milovníků starých pořádků“, ale šíří se jako morová nákaza. Někdy stačí i docela běžné životní trable a už začneme naříkat, hroutit se a upadat do depresí. Je pravda, že izraelité tehdy postrádali vodu (a žízeň je velice zlá - zvláště na poušti)? Měli jít - jako obvykle - za Mojžíšem a jeho prostřednictvím prosit. Místo toho propadli panice, začali vyvádět, dokonce obvinili Mojžíše, že je chce umořit k smrti…

I my se v čase svého putování pozemskou pouští můžeme ocitnout bez vody. Duševní a duchovní vyprahlost je ještě strašnější. Jenom nejednejme jako chudáci Izraelci. Těm se to nakonec stalo osudným - do Země zaslíbené „to dotáhli“ pouze dva: Jozue a Kaleb.

ERWIN KUKUCZKA