Mohl byste přiblížit pojem „rodinné nakladatelství"?
Rodinné je zázemí naší firmy a rodinná je i skladba našich titulů – snažíme se vydávat knihy pro stále se rozšiřující spektrum čtenářů – od dětí po dříve narozené. Knihy o našem kraji, jeho historii, o cestování a poznávání českých i zahraničních krás a zajímavostí, i knihy o hledání odpovědí na některé znepokojivé otázky současnosti.

Jak jste spokojen s postavením a vnímáním knihy v současné české společnosti?
Aktuálně jsme nyní v předvánočním čase na nejvyšším možném stupni popularity a důležitosti knihy. Kniha bývá nejkrásnějším vánočním dárkem. Po Vánocích ale zájem o knihy opadá. Větší zákaznická pozornost by knižnímu trhu slušela celoročně. Lidé totiž podceňují důležitost četby, tištěných knih obzvlášť. Pro člověka je ale mnohem prospěšnější než civění do monitorů nebo elektronických čteček!

Dá se s tím něco dělat?
Jistě. Na žebříčku našich hodnot posunout výše důležitost kolonek „duševní strava" a také „vnímavost vůči našemu okolí". Tu druhou kolonku lze v praxi dobře projevovat knižními dary našim nejbližším.

Co vašim knihám nesmí chybět, co je charakterizuje?
Vydáváme knihy proto, aby kromě informací roznášely také radost a krásu.

Daří se vám to?
Výsledek vždy posuzují druzí. Ale podobně jako v upřímně provozovaném sportu platí, že si dobře udělaná věc žádá naše „srdíčko". K tomu je ovšem třeba ještě hodně přidat, kvalitně udělaná kniha vydá z hlediska vaší invence a vynaložené pozornosti za samostatnou závěrečnou práci na vysoké škole.

Jak byste popsal vaši nejnovější knihu Orlicko / Česká republika, kterou v těchto dnech uvádíte na knihkupecké pulty? Co vás vedlo k jejímu vydání?
Jde o první vydání úplně nové reprezentativní dárkové publikace o našem regionu. Měla by pohladit po duši všechny „domorodce", kteří obývají kraj od Králík po Hradec Králové, a zároveň uchvátit všechny přespolní, kteří se inspirováni textem a obrazem za objevováním východní části východních Čech rozhodně rozjedou. Motivů ke vzniku knihy bylo více. Knihkupci dobře vědí, že stále existuje poptávka po kvalitním obrazovém titulu, který podá věrný obraz o krajině a památkách tohoto kraje, přičemž textová část bude pamatovat i na zahraniční čtenáře. Mnoho fotografií je skutečně mimořádných a některé silné záběry krajiny k nám doslova promlouvají.

O čem?
Že je na Orlicku – tedy v oblasti okolo hlavního hřebene Orlických hor a řek Divoké s Tichou Orlicí – mimořádně krásně. Mnozí si to uvědomujeme a naše nová kniha nás v tom utvrdí. Ti ostatní možná listováním a četbou učiní tento objev také – což by bylo milé.

Zmiňujete, že je zde mimořádně hezky. Jmenujte některá nejpřitažlivější místa regionu a vlastně i vaší knihy. Na co se lidé mohou těšit?
Krajina i památky Orlicka, to je mnoho samostatných a působivých příběhů. Taková Tichá Orlice – pramenící v Hanušovické vrchovině pod Jeřábem – odolává neuvěřitelným způsobem svodům vydat se k jihu na Moravu nebo severním směrem do Polska. Místo toho se probíjí k západu Králickou brázdou do Mladkova, kde mezi Adamem a Suchým vrchem roztíná napříč hlavní hřeben Orlických hor. Tuhle „odvahu" si Tichá Orlice vychutnává i na středním toku v parádních partiích pod Lanšperkem nebo v kaňonovitém údolí mezi Ústím nad Orlicí a Chocní. Jiným dojemným příběhem je obnova neratovského poutního chrámu na druhé straně Orlických hor, který symbolizuje všechny fyzické i duchovní boje sváděné v tomto kraji i v nás samých, včetně nedobrovolného exodu velké části německých obyvatel, kteří zde po staletí byli doma. Je třeba zmínit silnou přítomnost krásy na severozápadním okraji Orlických hor reprezentovanou úchvatným náchodským zámkem v rodišti spisovatele Josefa Škvoreckého, neuvěřitelným panoramatem renesančního Nového Města nad Metují i jeho romantickým okolím. Neuvěřitelná koncentrace gotických, renesančních a barokních památek na středním toku Divoké Orlice od Litic po Častolovice dala vzniknout výstižné přezdívce této řeky: „česká Loira". Dalo by se dlouze pokračovat, například o jiném kultovním místě – Zemské bráně – nebo o pár kilometrů jihozápadněji ležícím Klášterci nad Orlicí, kde stojí dosud masověji neobjevený gotický skvost – místní chrám Nejsvětější Trojice, o kterém vědí své nejen milovníci záhad, ale i ctitelé české stigmatizované mystičky A. B. Tomanové (1907-1957), která odpočívá na hřbitově v sousedství kostela.

Na obálku knihy Orlicko/ Česká republika jste do popředí před panorama krajiny na jihovýchodě Orlických hor umístili sochu sv. Václava. Proč? Existuje nějaká paralela mezi slavným českým knížetem a oblastí Orlicka?
Průnik našeho kraje a osobnosti sv. Václava souvisí s fenoménem jeho kultu, který na Orlicku zastupuje kupříkladu Letohrad (Václavské náměstí, kostel sv. Václava) a řada měst s václavským kostelem, například Lanškroun, Žamberk nebo Dobruška.
Přítomnost svatováclavské orlice na štítu českého panovníka (do začátku 13. století znak českých zemí) souzní s názvem knihy, který zastřešuje poměrně rozsáhlou oblast východních Čech. Nic na tom nemění zneužití tohoto tradičního českého symbolu nacisty a českými kolaboranty za druhé světové války, kteří svatováclavskou symboliku zneuctili. Úcta, kterou současná Česká republika svému vojevodovi projevuje, například státním svátkem 28. září, svědčí o hlubokém propojení svatováclavské tradice a české státnosti. Svatý Václav je symbolem, ochráncem a přímluvcem národa, který obývá i naše překrásné Orlicko.

Tip pro Vás: darujte pod stromeček jednu z knižních novinek Nakladatelství Flétna z Orlického Podhůří představuje dvě předvánoční knižní novinky: Pod Převrátí a Orlicko. Zakoupíte je u všech knihkupců v regionu nebo na www.fletna.cz.
Historie podorlické vsi (Velká Skrovnice) zachycená ve vypravování babiček, dědů, tetek, strejců a všech možných figur zašlých dob od napoleonských válek po první světovou válku ožívá ve výboru z díla skrovenského kronikáře a rázovitého vypravěče Františka Malátka (1895-1985) Pod Převrátí. 

NĚCO O PYTLÁCÍCH (ukázka z knihy Pod Převrátí)

Časně zrána ještě za tmy vykročil Sionskej Vaněk ze své chalupy v Malé Skrovnici a zamířil k lesu na Převráti. Pod kabátem tiskl rozloženou ládovačku – flintu, která ho dobře poslouchala. Trefila, nač zamířil. Obezřetně se ohlédl po sousedních chalupách, jestli je všude ticho. Bylo. Pomalu se rousal mokrou trávou od spící vsi k lesu. Ještě se ohlédl nazpět. V matném šeru vidí jen siluety chalup a statků. Vchází do lesa. Tu teprve musí postupovat ostražitě, aby předčasně nevyplašil zvěř. Zastavil. Zpod kabátu vyndává ládovačku, sesazuje ji dohromady a teď opatrně postupuje do kopečka k Zádušnímu lesu. Stanul na okraji paseky. Sem směřoval. Tady se nejsnáze dočká srnčí.

Ještě vyšacovat kapsli, opatrně ji nasadit na pánvičku a již stojí v pozoru. Dívá se na mýtinu a do protějšího okraje lesa. Tam odtud asi přijde. V dobré pohodě by si rád zanotoval tu svou zamilovanou: Na Sionské hoře překrásná bílá růže rozkvétá. Podle které, že ji tak rád a často zpíval, se mu dostalo přezdívky Sionskej Vaněk – na rozdíl od jiných Vaňků, kterých je ve vsi ještě několik. Byl to strejda zbožný, do kostela rád chodil, vroucně tam popěvoval, zvlášť když varhaník, učitel Diblík, sáhl po té jeho zamilované – tu mocně nadnesl svůj hlas nad ostatní. Teď tu tiše stojí jako krvežíznivý pytlák. Jak se to srovnává s jeho zbožností? Ale ano. Pytláctví není žádný hřích. Pán Bůh přece stvořil zvěř pro všechny. A to jen během věků si páni osvojili jedinečné právo na střílení a jiný by nemusel ani ochutnat. Kdo se bojí, nesmí do lesa. A Vaněk Sionskej se nebojí!