Od minikár do národního týmu

Od bezmotorového sportu se sedmadvacetiletý jezdec dopracoval až do Českého národního týmu.

Vy jste začínal na minikárách, jak jste se od tohoto nemotorového sportu dostal až k automobilovým závodům?
Od minikár k autům jako první přešel starší brácha a já jsem se mu chtěl vyrovnat. Začínal jsem s ním jezdit na závody jako mechanik, pomáhal jsem, jak se dalo, a chtěl jsem si řízení taky vyzkoušet.

Promítá se nějak vaše minikárová kariéra do současnosti?
Samozřejmě. Promítlo se to jak do závodního, tak do civilního ježdění. Od malička jsem si vlastně procvičoval reflexy a naučil jsem se, jak v různých situacích na pohyb auta reagovat.

Zajímavostí u Kolářových je, že jste vlastně celá závoďácká rodina. Starší bratr Petr od okruhů a vrchů přešel k rallye. Na mnoha závodech se objevuje jako váš mechanik. S otcem závodíte vlastně ve stejné kategorii. Jak probíhají přípravy na závody a nelezete si občas na nervy?
(smích) Občas si na nervy lezeme, ale není to nijak hrozné. O přípravy se většinou stará náš šéfmechanik, kterým je taťka. My se mu snažíme pomáhat, především když se jede na nějaké velké závody, nebo když je potřeba větší příprava. Ale i přesto, že jezdíme v kategorii historiků, tak auto je v podstatě úplně nové, takže se dělají jen generálky po závodě, ale nic moc složitého.

Co si pamatuji, tak jste ve startovní listině měl napsán tým Autosport Pegas, nyní startujete za Czech national team. Jak jste se do „nároďáku“ dostal?
Pod hlavičkou národního týmu startuji od roku 2008, potom, co jsem v závodech do vrchu získal titul mistra České republiky. Na základě tohoto výsledku jsem si zažádal o reprezentaci, která mi byla následně udělena.

Plynou pro vás nějaké výhody, když startuješ za reprezentaci?
Určitě je to příspěvek od státu na závody a rozhodně se cítím daleko zodpovědnější, když nejen u nás, ale i v cizině reprezentuji Českou republiku.

Jsou na vás kladeny nějaké větší nároky, než když jste jezdil vlastně pod hlavičkou otcova týmu?
Závodění je pokaždé stejné. Vždycky a za jakýkoli tým jsem do závodění dával a budu dávat úplně všechno.
Teď by se dalo říci, že jste v závodění profesionál, berete to tak, nebo jsou auta především vaším koníčkem a srdcová záležitostí?
Rozhodně to je srdcová záležitost. Profík nikdy nebudu a nikdy jsem nebyl a ani si na něho nehraju. Je to hobby, koníček a srdcová záležitost. Zároveň ale také zábava, nejen pro mne, ale doufám, že i pro ty, kteří se na závody přijdou podívat.

Nemůžu si odpustit klasickou otázku, která se týká trati Ústecké 21. Jak trať hodnotíte?
Ústí je prostě „srdcovka“. Na tom kopci jsme jezdili už na minikárách. Sice se jezdilo obráceně – od rozhledny dolů, takže ji mám najetou od malička. Sice z jiného směru, ale to nevadilo. Každopádně každoročně máme závody v Ústí naplánované celá rodina. V případě, že by jeden z nás nezávodil, tak se do Ústí stejně pojedeme podívat a podpořit toho druhého a pobavit se. každoročně se ale může se jménem Kolář ve startovní listině počítat.

S jakým autem se letos na start, pro vás srdcového závodu, postavíte?
Je to Škoda 130 RS, vyrobena v roce 1976 po Václavu Bláhovi. Výkonové parametry nebudu sdělovat, abych neprozradil vše konkurenci. Určitě se ale budu snažit atakovat nejrychlejší časy ve skupině a třeba zaútočit do celkového pořadí.