Moře je největší chrám světa

Mořeplavec Rudolf Krautschneider plul po mořích desítky let. Psal o lidech, které ve světě potkal, o horizontu a lodích. Někdy plul i sám, ale ze samoty na moři nepramenil smutek, ale inspirace a pochopení.

Vyrostl jsi ve Znojmě. Jak ses dostal k moři?
Ta cesta byla hrozně dlouhá. V roce 1947 se se mnou maminka odstěhovala z Vídně do Znojma k dědečkovi. Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem s tím starým veteránem první světové války jménem Karel Daněk strávil několik krásných let. Chodili jsme spolu do kostela ke svatému Mikuláši, kde byla kazatelna ve tvaru glóbu. Říkal, že musím být námořník, protože té pevniny je na světě hrozně málo a většina je moře. Vyprávěl mi tisíce příběhů, v nichž moře často hrálo nejdůležitější roli. Když jsem se ho ptal, jaké moře je, jen smutně pokýval hlavou a řekl, že moře nikdy neviděl, ale já že jej určitě uvidím.

Už jako malý kluk jsem stavěl vory a veslice a splouval na nich řeku Dyji. Když mi bylo 16 let, tak jsem s jedním svým kamarádem, kterému tenkrát bylo 72 let, spatřil v Rumunsku v deltě Dunaje moře poprvé. Byl to fascinující zážitek. Vlastně jsem měl mořeplavbu přes svého dědečka předurčenou, jsem jeho nesplněný sen, protože já mořem žiji.


Postavil jsi několik plachetnic. Jak jsi to dokázal?
Pro mě je stavět loď stejně normální, jako pro většinu lidí stavět dům nebo si vylepšovat byt. Já doopravdy žádnou plachetnici nevlastním, ale ona vlastní mě. Když máte loď, tak jí musíte oddaně sloužit, jinak nebude bezpečně plout. Všichni lidé, kteří se mnou lodě stavěli nebo na nich pluli, dříve či později odešli. Pro mě je loď jako součást mého těla. A pro většinu je to jen kratší nebo delší epizoda.
Moje první oceánská plachetnice byla sedmimetrová Vela. Plul jsem s ní na Island a do Grónského moře. Byla z překližky. Ale za podzimních bouří v severním Atlantiku jsem velmi brzy pochopil, že potřebuji loď z oceli. Postavil jsem tedy Polku a později Polárku. Vždycky se našel někdo, kdo mi pomáhal, ale nikdo nechtěl, aby jej loď vlastnila. Vždycky budu na nějaké lodi plout a pro radost nějakou další stavět.


Pořádáš plavby pro děti z dětských domovů. V čem jim moře pomáhá?
Moře nás všechny léčí a vychovává. Zatím poslední lodí, kterou jsem postavil, je vikingský drakar jménem Huck, určený pro děti z dětských domovů. Na Moravě jsem vyrůstal jako polosirotek, takže se snažím dětem s podobným osudem něco vrátit.
Usiluji o vznik rodinných dětských domovů, aby se ten charakter kasáren proměnil v samostatné malé skupinky, ve kterých mohou děti žít skoro jako v rodině.

Do toho také patří, že je beru na moře. První taková plavba byla v roce 1994 a zúčastnilo se jí 70 dětí. Tehdy jsem pro jejich vychovatele uspořádal rychlokurz v plavbě a pronajal několik lodí. Pluli jsme po Štětínském zálivu. Byly to nádherné dva týdny svobody, kdy se nemuselo nic kromě toho, co žádala loď - napínat lana, házet kotvy, lézt do lanoví, kormidlovat, navigovat, večer hrát divadlo a zpívat u táborových ohňů. Prostě spousta nádherné práce, kterou člověk dělá rád. Realizuji podobné plavby dodnes a těší mě, že si děti, teď už často dospělé, pouští filmy, které jsem jim z těchto plaveb natočil. Na mých plachetnicích pluly také děti z výchovných ústavů a lidé, kteří měli problémy s návykovými látkami.

Co děláš za bezvětří, když jsi na lodi sám?
Jednou jsem plul sám na plachetnici Polka přes Atlantský oceán z Evropy do Jižní Ameriky. V blízkosti rovníku v koňských šířkách (když na starých plachetnicích došla voda, umírali nejdříve koně a ti, přehozeni přes palubu, s nafouklými břichy leželi na hladině v mrtvém bezvětří kolem lodi) jsem zůstal bez větru sedmnáct dní. Voda měla ke třiceti stupňům, a tak jsem se často koupal. Moje plachetnice samozřejmě neměla motor. Plamínek svíčky hořel tak klidně jako v místnosti. Psal jsem tehdy knihy. Jedna z nich se jmenuje ´Jak nelze zabít město´ a druhá je ´Legenda dobyvatelů´. Během těch sedmnácti dní jsem měl absolutní klid a byl jsem snad v nejzdravějším prostředí na světě. Tisíce kilometrů na všechny strany nebyla žádná města ani továrny. Občas se objevily velryby nebo ptáci. V životě jsem nebyl v krásnějším chrámu než tenkrát na moři. Cítil jsem absolutní bezpečí, které jsem na pevnině nikdy nepoznal. Snad je něco z té atmosféry moře v mých knihách a dokumentárních filmech.


Ale oceán není nikdy v klidu?
Vlny, které způsobují bouře nebo příliv a odliv, se táhnou tisíce kilometrů, přesto je ale někdy hladina oceánu naprosto klidná jako rybník. Je to samozřejmě iluze. Na moře působí přitažlivost Slunce a hlavně Měsíce. Oceán za přílivu a odlivu vytváří tlak na zemskou kůru. Síla oceánské vodní masy přesouvající se po dně oceánu je citelná i u nás. V sedmnácti jsem pracoval v dolech v Karviné, nechápal jsem, proč v určitou dobu často praskají stojky, kterými si horníci podepírají svoje dílo. Dnes vím, že to byl tlak přílivu.
Bál ses někdy, že se už domů nevrátíš?

Doma je tam, kde jsme. Samozřejmě, že člověk za silných bouří myslí na své blízké, ale moře je nejbezpečnější částí světa. Jízda z České Třebové do Prahy autem je mnohem nebezpečnější než přeplutí oceánu. A plavba kolem světa je spíše známkou vytrvalosti než odvahy. Dobře postavená plachetnice odolá takřka každé bouři. Často se vypráví, že jsou žraloci nebezpeční. Kolik z vás potkalo člověka, kterého kousl žralok? Ale bezpochyby znáte někoho, kdo se zranil nebo zahynul v autě. Dnešní plachetnice jsou vybavené motory, satelitní navigací, radiostanicemi atd., a tak vyprávění o hrdinství soudobých mořeplavců se hodí jenom pro naivní posluchače.


Jakou plavbu připravuješ?
Tři roky chystám plavbu do polárních krajů. Je tam málo lidí nebo žádní a vždycky nádherná a čistá příroda. Nepotřebuji pas ani peníze - nejsou tam obchody ani celníci. Před deseti lety jsem koupil v Polsku rozestavěný trup lodi Victoria. Na stavbě té lodi pracovala minimálně stovka lidí v Polsku i v Čechách. Jako kapitán jsem s posádkou nadšenců plul do Afriky a přes Atlantský oceán na Floridu. Tam jsem Viktorku  (pozn.: snímek dole) předal Jindřichu Kuchejdovi a on plul s měnící se posádkou dál trasou Fernaa Magalhaese kolem světa. Po čtyřech letech mi loď  vrátil. Teď jsem ji tři roky opravoval. Našel jsem kamarády, kteří se mnou chtějí plout na sever. Jmenovitě na Špicberky a do Země Františka Josefa. Bude to plavba k hranici stálé ledové bariéry – to je pro jachtaře něco jako pro horolezce osmitisícovka.

Češi mají polární tradici. Například teplický rodák Julius Payer objevil roku 1873 pod vlajkou Rakousko-Uherska Zemi Františka Josefa a akademik František Běhounek letěl vzducholodí s generálem Nobilem k severnímu pólu. Vzducholoď  ztroskotala a za dramatických podmínek je zachránil ruský ledoborec. Nebo Vojtěch Vojtěch - ten se zúčastnil jako psovod expedice k jižnímu pólu. Můj blízký přítel, geograf a polárník Josef Sekyra, byl prvním Čechem na jižním pólu.

V rámci téhle tradice jsem plul do Grónského moře, na Špicberky, Jan Mayen, Medvědí ostrov, Labrador, Shetlandské a Faerské ostrovy, Island nebo třeba do Antarktidy. Jsem hrozně rád, že jsem mohl navštívit všechny kontinenty světa. Za čtyřicet let jsem uplul stovky tisíc kilometrů.
V dubnu 2008 popluji s novou posádkou – Janem Macurou, Pavlem Čížem, Janem Štěpánem, Pavlem Röslerem a, jak doufám, někdy i s tebou, Dominiko, jak jsem zmínil na sever a později na plavbu kolem světa trasou sira Francise Drakea. Bude mi pětašedesát, myslím, že bych mohl ještě pět let aktivně plout oceánem. Mám radost, že jsem mořeplavbou ´nakazil´ hodně lidí a už tuším, komu Viktorku jednou předám. Na moři je ten, kdo tam chce být.